O tom, jak si straka Milena namluvila ženicha.
Jarní dny ubíhaly, příroda se čím dále tím víc zelenala, začaly pučet květy na stromech i na loukách a paseka i les voněly desatero vůněmi.
Straka Milena poletovala nad jejich lesem a pasekou, a když zrovna udělala kolečko nad seníkem u hájovny, zahlédla, jak se ve výšce nad ní třepetá nějaký pták. Nejdřív se lekla, jestli to není nějaký dravý vetřelec, který by jí chtěl ublížit. To víte, všude může být nějaké nebezpečí, nejsou všichni ptáci, zvířátka, vlastně všichni tvorové jenom hodní a laskaví. A tak honem zalétla do větví stromu a sledovala, co se bude dít.
Třepotající se návštěvník pomalu a obezřetně sletěl dolů a rozhlížel se a hledal, kam se mu Milena schovala.
Ta byla dobře ukrytá ve větvích a jenom zvědavě nakukovala. „Ale vždyť to je asi nějaký můj příbuzný, vždyť vypadá skoro úplně jako já,“ povídá si straka sama pro sebe a byla zvědavá o to víc. A jak se tak zvědavě natahovala, najednou ztratila rovnováhu a aby nespadla, musela si pomoct křídly a tak jimi zamávala.
Vtom ji ale druhá straka, byla to opravdu ona, vlastně on, zahlédla a přiletěl k ní. „Dobrrý den přeji, vážená,“ velice slušně pozdravil a předvedl se bravurním výkrutem a přistál na větvi vedle Mileny.
Ta si nejdříve kousek poodsedla, „je to nějaký troufalec“ si pomyslela, ale když viděla, že zůstal na svém místě a nedotírá, uklidnila se
„Já se jmenuji, prrosím abych se představil, Standa,“ představil se zdvořile návštěvník a dokonce se i uklonil.
„Já se jmenuji Milena,“ pípla stydlivě straka, která se poprvé setkala s takovým fešákem.
„Doufám, že jsem vás moc nevylekal,“ povídá Standa, „to by mne velice mrzelo.“
„No trochu ano,“ povídá už sebevědoměji Milena, „měla jsem strach z dravce, ale teď už je to dobré.“
„Vy jste odkud, jestli se mohu zeptat?“ zeptal se Standa a čekal, jestli se Milena nebude zlobit, že je moc zvědavý.
„No přece odtud, z našeho lesa a odkud jste Vy?“ odpověděla, ale hned se také zeptala, na oplátku, Milena.
Neměli si totiž co vyčítat, oba byli stejně zvědaví, no zkrátka jako každá straka a navíc se jeden druhému, na první pohled zalíbili.
„Já jsem dosti z daleka, povídá Standa, bydlím za rybníkem a za vesnicí, žiji tam na okraji polí v březovém háji.“
„Tady u lesa, abych se přiznal, jsem poprvé.“
A tak si povídali, jak žijí zvířátka a ptáci v krajině polí, za vsí a Milena Standovi zase povídala jak žijí oni v lese, o svých přátelích a také o skřítkovi Vítkovi a odpoledne jim uběhlo jako voda.
A když se začínalo sluníčko schovávat za les, byli z nich už dobří přátelé.
„A kde budeš přes noc Stando? doufám že nechceš ještě teď letět domů,“ zeptala se ho s obavou Milena.
Kdyby letěl, moc by ji to mrzelo, začínala si totiž na něj, jak se mezi lidmi říká, „myslet“ a jak se spřátelili, měla by už i o něj strach, aby se mu něco nestalo.
„Nevím, asi ne, ne že bych měl strach,“ trochu se vytahoval Standa, „ale chtěl bych se tu ještě zítra poohlédnout, moc se mi tu líbí. Ale nevím kde přespat, v lese se nevyznám.“
„A tak víš co? přespíš u mě a zítra ti ještě ukážu náš les.“
A tak se rozlétli od paseky k lesu, dělali ve vzduchu různé piruety a zatáčky, lopingy, a bůhví jak se těm leteckým kumštům říká, a když doletěli k Mileninu hnízdu, byli oba pěkně zadýchaní. Ale bylo jim tak nějak pěkně, Milena se cítila dobře, jako s kamarády, ale nějak i líp a moc jí záleželo na tom, aby měl i Standa takový pocit. A přestože byli dost unavení, ještě dlouho si povídali a bylo už hodně pozdě v noci, když si popřáli dobré spaní a oba usnuli.
Ráno, už s prvním sluníčkem, vyskočila Milena z hnízda a honem se upravila, aby ji Standa neviděl rozčepýřenou po spaní. Ten se probudil jenom kousínek po ní a také se hned pustil do ranní hygieny a než se Milena sama upravila, byl už i on hotov.
„Teď si zaletíme na snídani k pasece,“ navrhla Milena „a pak ti ukážu celý náš les, paseku a hájovnu.“
A tak po snídani, Milena se Standou, postupně prolétli celý les, oblétli a prohlídli si paseku a zalétli k hájovně, kde si ve větvích kvetoucích jabloní povídali o svém dřívějším životě. A než se schýlilo k večeru, byli si tak blízcí, že ji Standa řekl, jestli by s ním nechtěla zůstat, aby žili spolu. Strace se až zamotala hlava radostí, ona si na to také myslela, ale to víte, říct to nemohla, tohle musí vždycky říct on, jinak se to nehodí. A tak, když už jí to řekl, ráda souhlasila.
„A jestli můžeme, rád bych, abychom zůstali tady u vás v lese, moc se mi tu líbí a ty sama jsi tu asi také ráda.“
No to už bylo štěstí víc než si mohla přát, ona by odtud opravdu těžko odcházela někam pryč.
Druhého dne se Milena vyšňořila, vzala si stříbrnou stužku na nožičku a do peří pod krkem si kouskem smůly přilepila perličku „Stříbřenku“.
Standa se také vyfešákoval a vypadali oba jako ženich a nevěsta. Ale vždyť oni vlastně byli ženich a nevěsta.
„Tak a teď zaletíme za mými přáteli, a oznámíme jim naši novinu,“ navrhla Milena. Standa se cítil trochu nesvůj, ještě její přátele neznal a tak nevěděl, jak jej přivítají. Když přiletěli ke starému smrku, zrovna Vítek se zajíčkem Michalem kreslili větvičkou něco do jehličí.
„Nazdar kamarádi,“ pozdravila je Milena a byla zvědavá, jak se budou tvářit na jejího přítele.
„Chtěla bych vám představit svého přítele a mého budoucího manžela Standu,“ pípla stydlivě a kdyby neměla peří, určitě by se začervenala.
„Dobrý den pánové,“ pozdravil Standa a také se necítil nějak „ve svém peří“ dobře.
„Nazdar a dobrý den,“ pozdravili také oba oslovení a trochu pobaveně se zasmáli, když je viděli tak vyparáděné, ono je to také trochu zaskočilo.
Vtom už také z jeskyňky vykoukl jezevec Šmejda a povídá: „copak se to tu děje, kdo to přišel?“
Straka Milena nám přivedla představit svého ženicha,“ vysvětlil Šmejdovi Vítek a ten se s Milenou a Standou také přivítal. Milena kamarádům povídala jak se seznámili, Standa k tomu přidal odkud on je a jak to u nich vypadá a za chvíli si už povídali jako staří známí a Standa se už mezi nimi cítil jako doma. Ani tomu nemohl uvěřit, že je ještě včera vůbec neznal.
A tak si popovídali, přátelé z jeskyňky jim popřáli hodně štěstí a ať za nimi zase brzo přiletí na návštěvu a Milena se Standou odletěli na svůj svatební oběd.
Po obědě ještě udělali svatební cestu kolem lesa a zaletěli také k rybníku Olšině, kde Milena představila Standu i svým přátelům u rybníka. To víte, že je pozdravovala také od Vítka a zvířátek z lesa.
A když nadešel večer, oba unavení, ale šťastní, jak se jim jejich svatební den vydařil, zalehli do Milenina hnízda k jejich první „manželské“ svatební noci.
A bylo jim moc krásně, jako všem, kteří se mají rádi a kteří se „ze srdce“ milují.
