O tom jak všichni společně uvítali jarní sluníčko a jak se radovali, že dlouhá zima už končí.
Jednoho dne, když se ráno Vítek probudil, oblékl si kabátek a vyšel ven před jeskyňku. Chtěl zajít pro vodu ke studánce, zůstal však překvapeně stát. Z větví stromů crčela voda, sníh kolem jeskyňky rychle tál a větvemi se prodíraly teplé paprsky jarního sluníčka.
„Kluci, honem se pojďte podívat, jaro je tady,“ radostně volal Vítek jezevce a zajíčka.
„No jo, to se ti asi jen zdá, tahle zima asi neskončí,“ brumlal rozespale zajíček, ale přeci mu to jenom nedalo a šel se ven podívat.
Jezevec se ani nenamáhal a spal dál, nechtělo se mu ještě vstávat a myslel si, že si Vítek dělá legraci. Ale nedělal, jaro bylo opravdu tady. I zajíček Michal se z toho poznání šťastně rozesmál. Udělal z mokrého sněhu kouli a „bác“, rovnou Vítkovi za límec kabátku. „Ty, jen počkej,“ zavolal Vítek a už dělal taky pěknou kouli. Zajíček nečekal a šup, už byl doma.
Vítek si kouli položil na cestičku k tůňce, vzal konévku na vodu a šel pro vodu. Zajíčkovi bylo divné, že je venku klid a zvědavě vykoukl, kde je Vítek. A v tom „buch“, dostal ránu rovnou do nosu. „Jau, jau,“ začal naříkat, ale dělal to jen naoko, nic se mu nestalo. Vítek se vylekal, že možná kamarádovi něco provedl, položil konvičku s vodou a běžel honem k němu. Michal stále naříkal a když k němu Vítek přiběhl, najednou do něj strčil a už se oba váleli na zemi.
Zajíček se začal smát, jak se Vítek lekl a ten, když viděl že kamarádovi nic není, s úlevou se začal taky smát.
„Co se tu děje?“, ozvalo se z jeskyňky a ven se vykulil rozespalý jezevec, kterému to přece jenom taky nedalo.
„Jaro je tady, jaro je tady,“ vesele výskali Vítek s Michalem, drželi se za ruce a tančili kolečko.
Jezevec se překvapeně rozhlédl a když viděl, že mají pravdu, přidal se k jejich veselému jančení. Vtom dostali na hlavu spršku mokrého sněhu, až se lekli. To se k nim také přidala veverka Andula, kterou jarní sluníčko vytáhlo z pelíšku, a tak už chvíli pobíhala po větvích. Hned si vzpomněla, že by se měla podívat za kamarády, už se jí po nich moc stýskalo. A když je tak viděla skotačit, setřepala z legrace na ně poslední zbytek sněhu z větve, která byla přesně nad poskakujícími kamarády.
To víte, měli všichni moc velkou radost, zima se jich dost natrápila a tak už jí měli všichni dost. Ještě že jim Mařenka z hájovny s Brokem pomohli, jinak by nevydrželi se zásobami a zimu by těžko přežili.
Ale teď už to bude dobré, radovali se kamarádi.
Sněhu ubývalo, že než se dvakrát vyspali, byl pryč. Sluníčko také rozehřálo přírodu a než se nadáli, začínaly stromy pučet, mezi starou travou se už začínala zelenat nová, svěží travička a bylo vidět, jak si celá příroda po zimě oddychla a rychle začíná ožívat.
Vítek s kamarády nemeškali a pustili se do velikého úklidu. Nejdříve vynesli z jeskyňky přikrývky, pěkně je vyprášili. Potom si všichni přerovnali mech a chvojí na postýlkách a nakonec pěkně vymetli celou jeskyňku smrkovou větvičkou. Když se venku na sluníčku protahovali po provedené práci, zašumělo to nad nimi ve větvích.
„Nazdar přátelé, už jste se dali také do práce?“, pokřikovala na ně z větví straka Milena a hned za ní přilétl také datel Franta.
Že ten už pilně pracuje, slyšeli už více dní. V zimě si vždycky jenom zaletěl občas na jídlo ke starému dubu a modřínu, ale teď už několik dní nepřestával a od rána až do večera čistil postupně všem stromům ve svém „revíru“ místa pod kůrou, kde je napadli dřevokazní brouci a larvy.
Veverka Andula už si také okolo stromu, v němž měla svůj pelíšek, udělala trochu „jarní“ úklid a teď přišla na přátelské popovídání.
A tak se po zimě všichni zase šťastně sešli, povídali si co a jak, na co už se zase těší a Milena s Frantou už stačili obletět jejich les i palouk. Přinesli čerstvé zprávy co všechno se za zimu v jejich lese a na jejich palouku změnilo. Povídali, povídali a sluníčko už pomalu zapadalo za stromy a přátelé se stále nemohli do sytosti vypovídat.
A tak se domluvili, že vlastně už budou brzo velikonoce a že tedy uspořádají zase společné přátelské posezení. Když se tak domluvili a večer už se snášel nad krajinu, straka s datlem se rozletěli do svých hnízd a veverka a kamarádi z jeskyňky u smrku šli také domů.
V jeskyňce si večer kamarádi ještě povídali, co všechno na velikonoce podniknou a na co se těší a pak šli spát.
To se jim to panečku krásně spalo, viděli se a popovídali si s kamarády, všechno měli pěkně uklizené, načechrané chvojí vonělo, zima už je nestrašila a každému se zdál pěkný sen.
