Straka Cecilka

12 min. čtení

O tom, jak straka Milena všechny překvapila.

Straka Milena už delší dobu žila, ve svém původním hnízdě, společně se svým manželem Standou. Ten už se, od jejich svatby, zabydlel v lese Borovci, velmi se mu tu líbilo a cítil se tu už jako doma. A tak se jednoho dne se rozhodli, že by si také mohli upravit bydlení, aby bylo trochu prostornější a pohodlnější. To víte, původní hnízdo bylo přeci jenom stavěné pro jednoho. Teď už, když byli dva, museli se k sobě hodně tlačit a co kdyby pak měli miminko a bylo jich víc, to už by se možná do hnízda ani nevešli.

Místo na staré borovici, kde měla straka to své původní hnízdo, bylo pěkné a velmi výhodné a jim se tady líbilo. Byl z něj pěkný rozhled, borovice byla jeden z vyšších stromů v okolí a tak byla vlastně jako pěkná rozhledna, ze které měli výhled shora do dáli po celém lese a stačilo jenom natáhnout trochu krk přes okraj. A shora bylo pěkně zakryto hustou větví, která při dešti sváděla vodu, aby do hnízda nepršelo.

A tak se Milena se Standou rozhodli, že tohle místo neopustí a jenom si původní hnízdo upraví a zvětší. A že nebyl Standa žádný lenoch, bez otálení se pustil do přestavby.

Nejdříve staré hnízdo na jedné straně rozpletl, tak aby jej bylo možno rozšířit a zvětšit. Pak nanosili společně nové větvičky a dlouhou trávu, které Standa splétal do základů původního hnízda. Řádně jej zpevnil a zapletl také k větvi, na které bylo hnízdo uchyceno, tak, aby ani velká fujavice hnízdo nestrhla. Okraje hnízda pak po celém obvodu nově opletl a zpevnil a zapletl do nich pramínky trávy, která utvořila pěkný měkký polštář po celém okraji. Milena mu při práci pomáhala, přinášela ještě malé větvičky, které bylo potřeba k uchycování a přidržovala je při zaplétání. A tak, než se schýlilo k večeru, měli už základ hotov.

Při zapadajícím sluníčku si prohlíželi výsledek své práce a byli spokojeni, kolik práce dnes udělali. „Tak,“ řekl Standa, „a dnes už můžeme zkusit, jak se nám bude v novém domě spát. Nebude to sice ještě tak pohodlné, zítra ještě musíme hnízdo měkce vystlat a trochu víc shora zakrýt, ale zatím to stačí.“ Bylo teď opravdu pěkně prostorné.

Unavení, ale spokojení, se ještě protáhli průletem kolečka okolo koruny jejich borovice, aby si také dílo prohlédli z okolí a byli spokojeni. Hnízdo bylo krásně schováno ve větvích, takže, kdo o něm nevěděl, určitě jej nenajde.

„Já už musím jít spát Staníku“, špitla svému manželovi straka Milena „už sotva mávám křídly“. A už si také vlétla do kornoutu jejich hnízda a stulila se ke stěně.

Standa ještě chvíli hnízdo obhlížel a přemýšlel, co ještě bude zítra potřeba udělat a jak hnízdečko ještě vylepší a pak také šupnul do hnízda k Mileně a přitulil se k ní. Ta už spokojeně oddychovala, spala jako „dudek“. Standa také začal usínat, když se Milena zavrtěla a něco zabrblala. Standa se probral a pozoroval Milenu. Ta se ze spaní každou chvíli zavrtěla a pořád si něco ze spaní povídala. „No, asi jí to nevystlané hnízdo tlačí,“ říkal si Standa a snažil se usnout. No, moc se oba nevyspali, Standa byl každou chvíli vzhůru, jak do něj Milena, při tom jak se vrtěla, strkala a on se ji snažil přikrýt křídly, aby jí bylo teplo a útulno.

Ráno, když je sluníčko polechtalo svými paprsky, vstával Standa jako polámaný a musel si pořádně rozcvičit křídla, jak ho bolela. Ono to bylo také z toho množství práce, které minulý den udělali. Milena stále spala a Standa se nedivil, asi se také moc nevyspala, podle toho jak neklidně spala a celou noc se stále vrtěla a mluvila ze spaní. Nechal ji ještě hodnou chvíli spát, zatím se sám trochu rozcvičil, upravil si peří a nasnídal a pak nachystal ještě snídaní i pro ni.

To už se i Milena probrala a povídá: „ty Staníku, já ti nevím, mě celou noc něco tlačilo a nemohla jsem pořádně spát.“
„To asi proto, že ještě není hnízdo vystlané, bude to chtít ještě vylepšit“, povídá Standa.
„Já ti nevím, ale mně to tlačí spíš jakoby v bříšku,“ říká Milena a Standa dostal strach, jestli není nemocná.
„Tak lež,“ povídá jí „a já ještě nanosím trávy a trochu ti to tu vystelu, aby jsi to měla pod bříškem měkčí.“

Zalétl k pasece, natrhal tu nejpěknější voňavou dlouhou a měkkou trávu a donesl jí k hnízdu.

„Teď se, prosím tě, trochu nadzvedni,“ povídá Standa „a já ještě pod tebe podložím polštář z měkké trávy.“

Straka Milena se pozvedla na nožičky, aby ji Standa mohl ten polštář podstrčit a najednou lup, vypadlo jí, z pod ocásku do hnízda bílé, mramorově flíčkované malé vajíčko. Standa na něj kouká a nevěří svým očím. Kde se tu vzalo?

Milena akorát trochu pískla, jak jí to štíplo u zadečku a překvapeně říká: „jej Staníku, to je divné, už mě nic netlačí“ a ohlédla se pod sebe, co že se to stalo. Když uviděla vajíčko, zavřela oči a stydlivě otočila hlavičku ke Standovi. Ten ještě pořád na ni koukal vykuleně a stále se nemohl vzpamatovat.

„Už to tak asi Staníku vypadá, budeme mít miminko,“ povídá Milena a šťastně se usmála, opatrně vajíčko přisedla a jemně se zavrtěla, aby vajíčko pěkně přikryla.

Vtom si Standa uvědomil, co mu Milena říká a také, co mu kdysi říkala jeho maminka, jak se on narodil a byl zmatený ještě víc. Tak oni budou mít s Milenou miminko, no to je přece krásné. A tak když se z toho radostného překvapení vzpamatoval, ještě poprosil Milenu, aby se trochu nadzvedla a pak velice opatrně vajíčko odsunul stranou, podložil pod Milenu načechranou peřinku z trávy, na ni pak nakulil zpět vajíčko a povídá: „tak maminko, můžeš začít vajíčko zahřívat, ať v něm miminko rychle roste a brzo je tu mezi námi.“

Potom dal ještě Mileně nachystanou snídani a když se najedla, jemně se k Mileně z boku přitulil, aby bylo toho tepla, pro miminko ve vajíčku, co nejvíc a oba šťastně plánovali a povídali si, co všechno pro miminko nachystají a jak se na něj těší.

A jak si tak spokojeně povídali, najednou povídá Standa: „no jo, ale vždyť já musím teď shánět něco k jídlu i pro tebe, ty teď musíš vajíčko pořád zahřívat a hlídat.“ Zkontroloval hnízdo, zda je vše v pořádku a vylétl, aby tedy sehnal něco k snědku pro oba a udělali si nějaké zásoby, aby mohl v hnízdě Milenu hlídat.

Zalétl na kraj lesa, kde se nejdříve najedl sám a pak také nasbíral do zobáku jídlo pro Milenu a honem pospíchal domů.
Odpoledne ještě opatrně, aby Milenu moc nerušil, dokončil úpravu hnízda, krásně vypletl ještě měkce okraje travou a částečně jej shora uzavřel a zapletl k větvičce, která ho nyní shora zakrývala tak, aby do něj nefoukalo a bylo dobře kryté před deštěm.

Straka Milena zatím stále pečovala o vajíčko, zahřívala je svým jemným peřím na bříšku a teplem svého tělíčka a měla stéle obavy, aby se mu něco nestalo a aby neofouklo.

Dny ubíhaly, krásné jarní počasí jim přálo a tak jednoho dne, bylo to po ránu, když se oba nasnídali, povídá Milena: „tak mám dojem Stando, že už je miminko na cestě, že už se hlásí „na svět“ a pomalu a opatrně se nadzvedla. A opravdu, skořápka vajíčka byla už puklá a zevnitř se prodíralo na svět holé, jen s pár peříčky na hlavičce, ptáčátko. Těm se po narození, když ještě nemají žádná pírka, říká holátko a je velice bezbranné a zranitelné. Maminka Milena mu pomohla odstranit zbytky skořápky a pěkně jej očistila, a pak jej zase honem přikryla, aby mu bylo stále teplo a aby neofouklo a neonemocnělo. Standa jenom koukal, jak by jí pomohl, ale nebylo to potřeba, straka Milena si počínala jako zkušená maminka a za chvíli už spokojeně v teploučku holátko spalo.

Pak Milena povídá: „my jsme pane truhlíci, vždyť my jsme si Stando zapomněli domluvit, pro všechnu práci a starosti“ jak se naše miminko bude jmenovat.“

„Ale vždyť je to jedno, najdi jméno které se ti bude líbit, určitě se bude líbit i mě,“ povídá Standa.

A tak Milena povídá: „co by jsi řekl, když je to holčička, aby se jmenovala Cecilka?“ „No to je krásné jméno,“ rozplýval se Standa, „já věděl, že ty vybereš pěkné jméno.“

No to teď nastalo starostí v hnízdě na borovici, Standa létal a snášel stále jídlo, pro maminku Milenu i malou Cecilku. A že byla malá Cecilka pane při chuti. Za pár dnů už Cecilka obrostla jemným chmýřím, a tak už jí nebylo nutné tak moc zahřívat, a tak už i maminka Milena začala pomáhat tatínkovi Standovi se sháněním jídla.

Když tak jednou zalétla ke kraji lesa, vzpomněla si na kamarády v lese. Vždyť při těch starostech, s narozením Cecilky a s její výchovou, na ně úplně zapomněla. A tak, když se vrátila zpět domů,“ povídá Standovi: „Staníku, prosím tě, zůstaň chvilku u Cecilky, já zaletím ke smrku a zastavím se u Vítka, zajíčka a jezevce. Vzpomněla jsem si na ně a musím jím říct, že jsme na ně nezapomněli a taky jím říct a pochlubit se za nás, že máme Cecilku.“

Standa ochotně souhlasil, už se těšil, jak se budou kamarádi divit, a jenom ho mrzelo, že se nebude moct pochlubit sám. Ale nic se nedalo dělat, někdo musel Cecilku hlídat a také chtěl Mileně udělat radost. A tak straka zaletěla do lesa k jeskyňce kamarádů. To bylo radosti ze shledání.

„Už jsme měli o vás strach a mysleli jsme si, že se vám něco nemilého přihodilo, když jste se tak dlouho neukázali,“ povídá Vítek. Ale když jim Milena řekla, proč o sobě nemohli dát tak dlouho vědět, to teprve bylo veselí a radosti.

Všichni jí gratulovali, pozdravovali Standu a Vítek hned běžel do spižírny a vybral nějaké dobrotky pro malou Cecilku. „A hned jak se naučí ta vaše malá létat, tak nám jí přileťte ukázat“, prosili ji kamarádi. „Moc se na ni těšíme.“

Straka se pak šťastná vrátila domů do hnízda, kde musela Standovi a i malé Cecilce, která už začínala také rozumět a mluvit, vyprávět, jak byli kamarádi v lese překvapeni, jak je pozdravují a jakou měli upřímnou radost z jejich štěstí. A i ona byla ještě více šťastná a spokojená.

To tak také bývá, že se vlastní štěstí, upřímnou radostí kamarádů a přátel, kteří nás mají upřímně rádi, ještě více znásobí.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..