Vítek si původně stavěl svoji malou jeskyňku jenom pro sebe, ale protože zima je dlouhá rozhodl se, že se o ni podělí se svým kamarádem jezevcem Šmejdou, který přišel o svůj domov, když blízko něj začali dřevorubci kácet dříví.
Šmejda ale není žádný drobek, více místa by se jim hodilo. A tak pár večerů seděli a plánovali a rozmýšleli, ve dne si pak kreslili větvičkou v jehličí, jak by asi mohli jeskyňku upravit. Vítek byl šikovný a Šmejda byl zase zkušený „podzemní“ stavitel.
Jednoho rána, když měli vše vymyšleno, pustili se do práce. Nejdřív vystěhovali věci z části jeskyňky, kde ji chtěli rozšiřovat.
„Šmejdo, já budu kopat a vynášet hlínu, a ty pak utlačuj stěnu, máš na to větší sílu,“ povídá Vítek.
A tak vzal Vítek lopatku a motyčku a začal pomalu kopat místnůstku, ve které měla být Šmejdova ložnička. Měli to dobře vymyšleno, kopal pěkně pod kořeny, které zpevňovaly strop, aby jim v zimě, až bude hodně sněhu nespadl strop na hlavu. Šmejda mu zatím pomáhal vynášet hlínu, kterou sypali ke křovisku u cestičky. Když měl Vítek vykopánu místnůstku, která měla být Šmejdovou ložnicí, Šmejda v ní pěkně udusal podlahu a pak stejně postupně udusával stěny a strop. Aby mu to šlo líp, vždycky si hlínu trochu namočil vodou a pak ji pěkně uhladil. A tak pilně pracovali a pochvalovali si, jak jim jde práce pěkně od ruky.
V poledne ani pořádně neobědvali, jenom každý něco zďobl, tak je práce bavila a těšila. No a když se začalo schylovat k večeru, byla Šmejdova ložnička stavebně zhruba hotová. Ještě zvětšili průchod do ložnice k Vítkovi a prohlíželi si své dílo.
„To nám to pane šlo,“ chválil si Šmejda, sice trochu unavený, ale šťastný, že se jim tak dílo podařilo.
Vítek už pletl únavou nožičkama, také už byl unavený, a jak se říká „měl toho plné brýle“, ale když si práci prohlížel, byl spokojený.
„Teď to necháme, Šmejdo, do rána vyschnout a zítra můžeme začít s vybavením a stěhováním“, povídá Vítek a šel ke studánce, aby se po té celodenní lopotě s hlínou pořádně umyl a mohl jít spát.
Šmejda šel s ním, pomalu se stmívalo a za chvíli už byli oba, pěkně čistí, doma.
„Máme tu dnes trochu těsno,“ povídá Vítek, „ale jednu noc to nějak vydržíme.“
A než to dopověděl, už ležel ve své postýlce a chrupal jako zdatný zedník. Šmejda se už také skulil do svého koutku do klubíčka a tak oba usnuli. Dobrá a poctivá práce jim udělala radost, a tak se jim i krásně spalo a zdály se jim „sladké a barevné“ sny.
Když se práce dělá s chutí a radostí, jde pěkně od ruky a únava z takové práce je i docela příjemná. Odměnou za takovou práci je dobrý spánek, s pěknými sny o pěkných a příjemných věcech.
Druhého dne oba už nemohli dospat, jak se zase těšili na to, až budou pokračovat. Rychle se nasnídali a vyrazili do lesa na chvojí a mech.
„Ze spodu ti dáme na ležení trochu chvojí a pak na něj vrstvu mechu, co je na kraji u paseky,“ navrhl Vítek Šmejdovi.
„To by mohlo být dobré, ale pod mech dáme ještě trochu suché trávy, aby mě netlačily větvičky z chvojí,“ prohlásil Šmejda.
„To máš pravdu, ty jsi přece jenom těžší než já a samotný mech by se ti mohl přes zimu proležet.“
A tak vzali špagátek na svázání chvojí a košík na trávu a mech a vydali se k pasece. Když přišli zpět, nemohli náklad pomalu ani utáhnout. Nanosili do jednoho koutku nové ložničky nejdříve voňavé chvojí, srovnali je pěkně do roviny a pod hlavou trochu výš, potom na něj narovnali stébla dlouhé suché trávy a nakonec vše pokryli vrstvou hebkého mechu. Pak v druhém koutku zapíchli do podlahy dvě suché očistěné větvičky, kterým na boku nechaly trčet pouze jednoduché výčnělky, a měl tu Šmejda jednoduchý a praktický věšák. Hned si na něj zavěsil ručník, čepici a svůj cestovní baťůžek. Do druhého koutku pak donesli větší plochý kamínek, aby tu měl jezevec také stoleček, když si bude chtít na něj něco odložit.
„No Vítku, je to lepší, než jsem si představoval,“ povídá Šmejda, „moc se mi to tu líbí.“
„Tak to jsem rád, sám jsem nečekal, že se nám to tak povede,“ chválil si také Vítek.
„Tak to bychom měli tvou ložnici a teď se ještě musíme pustit do spižírny, ta by nám oběma také asi nestačila, “ uzavřel řeč Vítek a dali se opět do stěhování.
Teď museli zase vystěhovat zásoby, co měl Vítek za léto nashromážděny ve spižírně. Přenosili je zatím do nové Šmejdovy ložničky, do rohu, který byl zatím prázdný. Když měli spižírnu vystěhovanou, opět se pustili do stavební práce. Teď jim to už šlo ještě lépe od ruky. Už byli přece zkušení odborníci. A tak do večera měli spižírnu rozšířenou tak, že už nemuseli mít obavy, že se jim tam zásoby nevejdou.
„Tak, a zítra nastěhujeme zpět moje zásoby a půjdeme do tvé jeskyňky u „Tří doubků“ a přestěhujeme také tvé zásoby,“ naplánoval práci na příští den Vítek.
Pak se oba zase řádně umyli, pojedli a šli spát. Další den ráno, sluníčko už pěkně svítilo, vyšel Vítek před jeskyňku a povídá: „teď mě ráno napadlo, poprosíme zajíčka Michala, ať jde ke „Třem doubkům“ s námi, může nám s tvými zásobami pomoct a nebudeme muset chodit vícekrát.“
„Máš pravdu,“ povídá jezevec, „ale jak ho zavoláš?“
„I to neměj strach, podívej“ a vzal malou sekerku a začal pravidelně ťukat do kmene modřínu.
Po chvíli přestal a poslouchal. V lese se nedaleko ozvalo stejné, trochu silnější ťukání. Počkal až přestalo a znovu zaťukal na strom. Najednou to nahoře ve větvích zašumělo a jako černý blesk sjel po stromě datel a usadil se na kmeni pod spodní větví, tak, aby dobře viděl a slyšel, co mu Vítek chce.
„Nazdar Frantíku,“ pozdravil jej Vítek, „tohle je můj kamarád a nový spolubydlící jezevec Šmejda,“ představil Šmejdu Vítek datlovi.
„Ale toho já přece dobře znám“ zaklapal zobákem Franta, „ten byl letos v létě u „Tří doubků“, já tam také létám někdy na svačinu.“
„I to se ví, že se známe,“ přidal se k nim Šmejda, „mockrát jsem tě zahlédl.“
„Ty Frantíku, nevíš prosím tě, kde je teď zajíc Michal, potřeboval bych s ním mluvit,“ požádal jej o radu Vítek.
„Nevím, ale to nevadí, počkejte chvíli, podívám se po něm a pošlu ho za vámi,“ slíbil datel a šikovně vylétl mezi větvemi nad les a k pasece u lesa, kde, jak se domníval, asi nejspíš zajíce najde. A měl pravdu.
Než se Vítek se Šmejdou nadáli, bylo slyšet chrastění z křoví u cestičky a už se řítil zajíček Michal.
„Nazdar, nazdar, jak se máte a co děláte?“, rozpustile spustil Michal.
A tak se mu Vítek se Šmejdou pochlubili, co všechno už v jeskyňce upravili, všechno mu ukázali a poprosili jej o pomoc se stěhováním Šmejdových zásob.
„I to víte, že vám pomůžu, co bych to byl za kamaráda,“ povídá zajíc a dali se do příprav.
Vítek s jejich pomocí udělal z větviček dvoje sáňky, aby na nich mohli jezevcovy zásoby převézt. Vzal dvě větší větvičky, které jejich spodní částí otočil dopředu jako oje, a svázal je provázkem. Vpředu i vzadu je pak rozepřel kratšími větvičkami, které uvázal, a mezi nimi vypletl prostor provázkem, že byl jako ze sítě. Z provázku také udělal malý postroj, do kterého se mohli jezevec i zajíc zapřáhnout. A pak oběma přehodil postroje přes krk kolem ramen a vydali se na louku u lesa ke „Třem doubkům.“
„Vítku naskoč si,“ povídá zajíc Michal, „budeme moct jet rychleji.“
„Jo a dopadne to jako když jsme jeli od rybníka,“ smál se Vítek, ale přece si jen pak dal říct a pohodlně se uvelebil na sáňkách.
To se jim to pak uhánělo, zajíc jel nejprve opatrně, ale jako vždycky, když už chvíli jeli, zdálo se mu, že už jim to jde dobře, a tak zrychlil.
„Micha-cha-le,“ drkotal zuby Vítek a držel se ze všech sil, jak sáňky poskakovaly po koříncích na cestičce, „zpomal, nebo ze mě vytřeseš duši.“
„Stejně nám Šmejda nestačí, tak se trochu kroť!“
Zajíc se smál, stříhal vesele ušima, byl to zkrátka rozpustilec, ale přeci jenom zpomalil, nechtěl, aby se kamarádovi opravdu něco stalo. A než se nadáli byli u „Třech doubků.“
„Teď si kluci trochu odpočiňte,“ povídá Vítek když dojeli, „já se podívám jak to tu vypadá, jestli je všechno v pořádku a pak se dáme do nakládání.“
Vítek odstranil větvičky ze vchodu do jeskyňky a nahlédl dovnitř. Najednou se ozvalo vypísknutí a z chodbičky vykoukla malá polní myška. Až se Vítek lekl.
„I ty treperendo, co mě lekáš a co tu děláš a jak se jmenuješ?“, vyhrkl na ni Vítek a zastoupil jí cestu. „Že vy jste se Šmejdovi pustili do jeho zásob?“
„Já jsem Helča a náhodou jsme Šmejdovi, se sestrou Tončou, jeho zásoby hlídaly, abys věděl.“
„Nic se mu tu neztratilo,“ urazila se myška.
„No tak se nezlob Helčo, já se tě jenom lekl a myslel jsem si, že nevíte, že si pro zásoby Šmejda přijde.“
„Ale věděly jsme to, my jsme vás tenkrát po bouřce slyšely, ale nemohly jsme s vámi mluvit, protože jsme měly samy starosti, jak nám do chodbiček natekla voda a i nám ohrozila naši spižírnu.“
Tak spolu vyšli před jeskyňku, Vítek kamarádům pověděl, jak všechno bylo, a Šmejda poděkoval oběma myškám. To už i Tonča přiběhla a dali se do nakládání zásob. Šlo jim to pěkně od ruky, i myšky jim pomáhaly, a tak za chvíli měli oboje sáňky plně naložené. Ještě tam zůstalo trochu lískových oříšků, něco bukvic a kaštanů.
„Holky, to vám tu nechám, že jste byly takové dobré sousedky a pohlídaly mi to a že jste nám pomohly,“ povídá Šmejda, „ještě vám to pomůžeme přestěhovat k vám, jestli chcete.“
Myšky byly rády a tak jim Vítek s kamarády pomohli přenosit zbytek zásob k jejich pelíšku a tam si je už ony samy urovnaly do své spižírny. Do té jejich by se totiž žádný z nich nedostal, chodbička k ní byla jenom dírka, že by jí Vítek skoro dlaní zakryl. Pak se rozloučili, Vítek zapřáhl jedny sáňky Šmejdovi, druhé Michalovi, sám si hodil na ramena baťůžek s těmi dobrůtkami, které by se mohly poškodit, a vyrazili zpět do lesa.
„Hola hola hou, kamarádi jdou, zásob máme plné sáně, v zimě si na nich pochutnáme ,“ veršoval a prozpěvoval si Vítek a jezevec Šmejda se k němu přidal a pobrukoval jako basa.
Museli teď jít pomaleji a opatrně, aby nic nepoztráceli. Vítek musel napomínat zajíce Michala, protože ten byl, jako každý zajíc, trochu zbrklý a Vítek měl obavu, že náklad vysype. Sem tam jim sice něco, při tom drkotání spadlo, ale Vítek dával pozor a vždycky zavčas všechno sebral a znovu uložil. A tak cesta ubíhala a když se začínalo smrákat, blížili se k lesu.
„Jé, co to vezete?,“ ozvalo se najednou nad nimi, až se lekli.
To straka Milena měla dlouhou chvíli, celé odpoledne je sháněla po lese a na pasece a teprve teď je vypátrala.
„To jste mi měli říct, šla bych s vámi,“ brblala Milena, když jí řekli kde byli a proč.
„Nezlob se,“ povídá Vítek, „víš, přemýšleli jsme jak všechno provedeme a na tebe jsme trochu zapomněli.“ „To je pěkné,“ brblala Milena, „na kamarádku zapomněli, to se nemá!“ a dělala že se na ně vážně zlobí.
„Ale tak se nezlob,“ povídá Vítek, „a teď pojď s námi, ukážeme ti se Šmejdou, jak jsme si upravili naši jeskyňku.“
Straka se tedy přestala zlobit, protože byla zvědavá, kamarádům odpustila a zbytek cesty klábosila a klábosila a tak, než se nadáli, byli doma u jeskyňky.
Když došli až ke vchodu, Vítek vypřáhl jezevce i zajíčka ze sáněk, zašel dovnitř a vrátil se s kalíšky a sklenicí malinové šťávy.
Byli všichni trochu unavení a tak Vítek nalil pro každého kalíšek, i strace na udobřenou, že na ní zapomněli, a připili si na zdraví a na dobře vykonanou práci.
„Michale, moc ti děkujeme za pomoc,“ poděkoval Vítek za oba. „Můžeš už běžet domů, my už si to všechno uložíme.“
A tak se s nimi zajíček rozloučil a odhopsal na paseku, kde měl i on svůj pelíšek pod šípkovým keřem.
„Že bychom to nechali na zítra?“, povídá Šmejda, už byl taky dost unavený.
„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek,“ pronesl „moudrost“ Vítek, „pojď, za chvilku to máme a stejně bychom to museli někam schovat, aby nám to v noci, kdyby pršelo, nebo spadla rosa, nenavlhlo.“
No a tak se do toho přece jenom pustili, straka Milena jim podávala zásoby ke vchodu a oni dva je nosili dovnitř a ukládali. Když na ně vykoukl měsíc zpoza smrků, byli hotovi a venku už zůstaly jenom prázdné sáňky. Poděkovali strace, kousek ji doprovodili k pasece a pak už hajdy domů, umyli se, nabaštili a šupli každý do své postýlky.
A když měsíc „popošel o dva smrky“, bylo už z jeskyňky slyšet bohatýrské chrupání obou pracantů.
Poctivá a s chutí a láskou udělaná práce je nejlepším lékem na nespavost!