Vítkova zpáteční cesta do lesa Borovce

 Druhý den ráno, po podvečerním přátelském sezení, se Vítek s přáteli začal naši chystat na zpáteční cestu. A protože to nebyli nároční cestovatelé, byli za chvilku připraveni. Vítek dostal od žabek na cestu do batůžku pár sladkých stébel z rákosu, strace Mileně do něj vzal její poklady, staniolovou lodičku a perlu Stříbřenku, aby ji náhodou po cestě neztratila. A byli připraveni.

 „Tak se tu mějte holky pěkně a bude-li se vám chtít, přijďte na návštěvu zase vy k nám do lesa“, loučil se s nimi Vítek.

„To asi nepůjde, Vítku,“ povídá Adéla, „víš že my bychom takovou cestu bez vody nevydržely, ale slibujeme, že na vás každý večer zavoláme.“

 „A když vyjde měsíc a louka i les se ztiší, určitě nás uslyšíte.“

 „To víte že vás je u nás slyšet a aspoň víme, že jste v pořádku.“

 „Ale s tou návštěvou u nás se pokusím něco vymyslet a třeba se k nám budete moct podívat i vy,“ slíbil Vítek.

 „My bychom se k vám moc rády podívaly,“ loučily se žabky. „Budeme se těšit.“

 A tak se rozloučili, Vítek si přehodil přes rameno baťůžek, a zajíc Michal už netrpělivě poskakoval, jak se zase těšil na palouk u lesa.

 „Tak Vítku nasedat!“ Michal si dřepnul a Vítek se mu pohodlně usadil za ušima.

 Straka už je vyhlížela na nejvyšší větvi vrby.

 „Tak ještě jednou nashledanou,“ volali všichni a zajíček Michal opatrně vyběhl na louku a směrem k lesu.

 Straka Milena ještě jednou zakroužila nad vrbou, pod kterou se za nimi dívaly a mávaly jim žabky Adéla s Filoménou, a vydala se za zajícem. Zajíček s Vítkem vesele hopkal loukou a Vítek měl co dělat, aby se na něm udržel. Ale jak cesta ubíhala, rychle se zdokonalil, a tak i Michal už nemusel dávat takový pozor, a za chvíli uháněli jako o závod. Až k místu, kde jim jejich cestu křížila vysoká mez.

 „Teď pozór!“ zvolal Michal, Vítek se ho pevně chytl za obě uši, které zajíc sklopil, a ten provedl velký skok, kterým chtěl z meze skočit jako dostihový kůň, jak to viděli na obrázku z časopisu.

 Ale ouvej, při doskoku dopadl zajíček jednou přední packou do dolíku, který nebylo v trávě vidět, a škobrtnul. Zajíc by udělal normálně kotrmelec a nic by se nestalo, jemu se to občas stává a má to nacvičené, ale protože měl na zádech Vítka a věděl, že by jej mohl poranit, snažil se škobrtnutí vyrovnat.

 Prásk, Vítek vyletěl Michalovi přes hlavu do trávy a kotrmelec udělal on. Zajíček ještě odskočil bokem a pak se také rozplácl, jak dlouhý, tak široký. Chvíli bylo napjaté ticho, jen straka Milena shora napjatě pozorovala, co se bude dít.

 „Jouvej, jouvej,“ ozval se po chvilce Vítek, „to byla rána.“

 A Vítek už se zvedal na všechny čtyři a rukou si tlačil na hlavu, kde se mu pod čepičkou pomalu, pomaloučku dělala pěkná boule.

 „To jsem tomu dal,“ povídá Michal a také se už pomalu zvedal z trávy.

 „Au, jejejeje,“ najednou zanaříkal.

 „Vítku, já si asi ulomil nohu,“ začal naříkat a nemohl se postavit.

 Vítek se vylekal, ale pak povídá: „jakpak ulomil, to není možné, když tak zlomil, ale snad to nebude tak zlé“ a hned zapomněl na svou bouli a běžel k zajíčkovi.

 Prohlédl mu nožku, byla to pravá přední, zrovna ta co s ní škobrtnul v díře.

 „Uf, to jsem si oddechl“, povídá Vítek, „nemáš ji zlomenou, ale asi jsi si ji vyvrtnul.“

 A tak mu ji dobře prohlédl, pak ji trochu namasíroval a po chvilce už zajíček na ni pomalu, pomaloučku zkusil stoupnout. A sláva, sice trochu i stříhal ušima, jak ho nožička bolela, ale nakonec ji trochu rozchodil a oba byli rádi, že to dopadlo alespoň tak.

 To už k nim přiletěla i straka Milena a protože viděla, že už je po nejhorším, povídá: „no kluci, to vám byla shora taková legrace jak jste letěli, to byte se měli vidět.“

 „I dej pokoj,“ povídá Vítek, „nám to stačilo i bez vidění, ještě teď se mi z toho točí hlava.“

 A tak se rozhodli, že už zase půjdou, ale teď už Vítek nemohl jet na zajíčkovi, a tak šlapali pomalu vedle sebe. Šlapali a povídali si a cesta jim ubíhala, sice trochu pomaleji, ale byli rádi, že všechno aspoň takhle dopadlo.

 Najednou se začalo nějak rychle smrákat, obloha ztemněla, jako by po ní někdo roztahoval černý koberec.

 „A safra,“ ulevil si Vítek, „vypadá to zle, asi se blíží bouřka.“

 „Mileno, prosím tě, podívej se, jak to máme ještě k lesu daleko a kde bychom se mohli před bouřkou schovat,“ zavolal Vítek na straku, která už také zjistila, že se něco žene.

 „Do lesa to máme ještě dost daleko Vítku, ale kousek před námi jsou tři doubky, tam bychom se mohli schovat.“

 A tak Vítek se zajíčkem přidali do kroku a s prvními kapkami deště došli k doubkům.

 „Podívej,“ povídá Vítek zajíčkovi, „tady u prostředního doubku je u kořenů nějaký otvor, třeba to bude nějaká skrýš.“

 Opatrně nahlíží dovnitř a co to nevidí, není to jenom skrýš, ale je to jeskyňka podobná té jeho, co má v lese a v ní si chrupe jezevec Šmejda. A jak tak dělali trochu rámus, jezevec se probudil a kouká, co to má za návštěvníky.

„I pro páníčka, vždyť to je skřítek Vítek,“ probral se už úplně Šmejda a štrachá se z pelíšku ven.

 „Nazdar, Šmejdo, já myslel že máš svůj domeček u nás v lese, kde se tu bereš?“ diví se Vítek a vítá se se svým dobrým známým.

 „Ale to víš, u mého domku v lese začali dřevorubci kácet stromy. Dělali při práci hluk a já měl strach, že mě v mé jeskyňce uvězní spadlým stromem, tak jsem raději utekl.“

 „A abych měl od nich klid, vzpomněl jsem si, že jsem jednou zabloudil až na louku u lesa, sem ke třem doubkům a že by třeba tu byl větší klid.“

 „No a tak jsem se sem vydal a udělal jsem si tu nové bydlení.“

 „Máš to tu pěkné,“ povídá Vítek, „ale my bychom k tobě měli prosbu, žene se bouřka a my nevíme, kde se před ní máme schovat.  Tak jestli bychom se nemohli schovat u tebe.“

 I to víte že ano a pojďte honem, ať nezmoknete.“

 A tak se všichni, i straka, která dostala z těch černých mraků také strach, srovnali v jeskyňce u jezevce. Museli se sice trochu natlačit, nebyla moc velká, ale byli rádi, že jsou před deštěm schovaní.

 A to už se venku, jak se říká, čerti ženili. Blýskalo se, voda padala, jako by někdo z oblohy vyléval bezedný kbelík.

 „Panečku, to jsme měli štěstí, že jsme došli až k tobě,“ povídá Vítek a straka Milena i zajíc Michal přikyvují, že jim je tu dobře před tou nepohodou venku.

 A když si tak povídají, odkud že vlastně jdou najednou „prásk“. Do vedlejšího doubku sjel blesk, až se země zatřásla. Z doubku se ulomila silná větev a spadla, no rovnou před jezevcovu jeskyňku. Všem se úplně dech zastavil.

 Když se vzpamatovali, povídá Vítek: „To jsme tedy měli štěstí, ještě nás to mohlo zasypat.“

„Já už o tom slyšel od lišky Berty, z našeho lesa, že je nebezpečné se při bouřce schovávat pod stromy, které stojí o samotě, mimo les, že do nich při bouřce častěji udeří blesk.“

 „Tak to jsem tedy nevěděl,“ povídá jezevec Šmejda.

 „Co já budu dělat,“ začal jezevec naříkat, „zima bude pomalu na krku a já abych teď měl při každé bouřce strach, aby neudeřilo zrovna do mého doubku.“

 Vítkovi přišlo Šmejdy líto. Ale hned ho napadlo, že by jej mohl vzít k sobě do jeskyňky.

 „Ty Šmejdo, jestli chceš, můžeš jít s námi do lesa, trošku bychom upravili mou jeskyňku a můžeš bydlet u mě. Aspoň by nám nebylo v zimě smutno, můžeš mi pomáhat v lese a v zimě, když nebudeme moct nic dělat, můžeme si aspoň povídat. A příští rok ti pomůžeme a můžeš si v lese postavit nový domeček, na bezpečném místě.“

 „To myslíš vážně Vítku?,“ raduje se jezevec, „to by bylo bezva“.

 A tak se domluvili, že po bouřce vezmou něco ze zásob, co už měl jezevec nachystáno na zimu, zajíček Michal jim pomůže a že půjde Šmejda s nimi.

 To už venku pomalu přestávalo pršet, mraky se odvalily a jak to někdy bývá, hned po bouřce vykouklo na oblohu sluníčko, nejdříve nesměle, ale za chvíli už svítilo, jakoby žádná bouřka nebyla. Jezevec Šmejda otevřel spižírnu a spolu s Vítkem a zajíčkem začali balit zásoby. Vítek si naplnil baťůžek, měl jej po cestě už skoro prázdný, pak vzali košík, který byl spletený z vrbových proutků a který našel kdysi Šmejda v lese. Do něj naskládali část zásob, žaludy, kaštany a bukvice. Pak vše vynesli před jeskyňku, sluníčko už vesele svítilo a tráva rychle osychala.

 „Teď ještě musím uzavřít vchod, aby mi, než si budu moci odstěhovat zbytek zásob, do něj nepustily myšky, co tu bydlí v mezi,“ povídá Šmejda.

 A tak, když bylo vše hotovo, vydali se Vítek, Michal i Šmejda na cestu. Straka Milena nad nimi poletovala, Vítek nesl baťůžek, který byl tentokrát naplněný k prasknutí, až se Vítkovi nožičky podlamovaly, a zajíc s jezevcem nesli košík. Moc dobře se jim sice nešlo, to víte, zajíc je zvyklý hopsat, ten neumí pomalu chodit a jezevec, to je zase takový malý parní válec, který jede pomalu a klidně.

 Ale zajíček Michal, kterého pořád ještě trochu bolela podvrtnutá nožka, musel stejně dávat pozor a tak za chvíli se přece jenom s jezevcem srovnali a šlo se jim lépe.

 Vtom už také na ně, z výšky, volala straka Milena: „chlapci, les už se blíží!“

 A tak se jim šlo zase o trochu lépe a cesta rychleji ubývala, když už byl les na dohled. Sluníčko zrovna začalo zapadat za kopcem a přátelé už dorazili na palouk u lesa. A když se sluníčko úplně schovalo a pomalu se začalo stmívat, byli Vítek se zajícem, strakou a jezevcem doma, ve svém lese.

 „Tak ahoj, kamarádi,“ povídá zajíc, „já si ještě skočím na palouk na večeři a pak už půjdu spát. Už se těším.“

 To víte, byli už všichni unaveni. Straka se taky rozloučila, pochválila si, jaký to byl bezva výlet a co všechno zažili a také odletěla domů do svého hnízda.

 „Tak pojď,“ povídá Vítek jezevci, „my ještě schováme tvé zásoby, ukážu ti kde budeš spát a já už se také těším až si lehnu.“

 Vítek se Šmejdou odnosili zásoby do spižírny v jeskyňce, Vítek pomohl ještě Šmejdovi nanosit trochu chvojí na postýlku pro jezevce, aby měl pohodlné spaní. Pak se Vítek umyl, k večeři si smlsnul sladkou rákosovou tyčinku od žabek, převlékl se do pyžamka a lehl si do postýlky. A když tak ležel a pomalu usínal, ještě povídá jezevci, „přeci jenom platí, že všude dobře, doma nejlépe.“ A v tu chvíli už spal, „jako když ho do vody hodí.“

 A Šmejda šťastný, že mu Vítek s kamarády pomohli, se ještě chvíli převaloval na svém novém lůžku, a pak taky spokojeně usnul, ve svém novém domově.

4.7/5 - (21 votes)

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..