O tom, jak se Vítek s jezevcem Šmejdou chystali na zimu.
Jednoho rána, vyšel Vítek k pasece a zjistil, že už tráva pomalu žloutne, listnaté stromy se obarvily do krásných pastelových barev, od žluté do červené, a začaly z nich odletovat lístky. „Léto se s námi už loučí,“ řekl si sám pro sebe a šel vzbudit svého nového spolubydlícího. „Šmejdo, vstávej“, probudil Vítek jezevce, „začíná nám asi už podzim, musíme ještě doplnit na zimu zásoby topení.“
„Ty tady Vítku máš topení?“ podivil se Šmejda, který jako každý jiný jezevec o takové vymoženosti vždycky jenom slyšel, ale nikdy se s ní nesetkal.
Jednou mu o téhle vymoženosti vyprávěl jezevčík Broček, pes hajného Sýkory, který mu líčil, jak se vždy těší, když v zimě, když přijdou s hajným z lesa a Broček je mokrý a promrzlý od sněhu, pustí jej hajný do světnice ke kamnům.
Tam má u nich Broček starý koberec na který si může lehnout a je tam prý krásně teploučko, jako v létě na sluníčku, „tam se pane odpočívá“ pochvaloval si.
„No na kamínka se musím taky podívat, abychom s nimi neměli v zimě starosti,“ vzpomněl Vítek.
Po snídani tedy ukázal Vítek Šmejdovi, kde jsou pěkně vyschlé modřínové šišky, které jsou tak akorát do kamínek a krásně v nich voní.
Vítek se zatím pustil do zkontrolování kamínek. Měl je šikovně udělaná z vysoké plechovky, kterou našel v lese.
Byla obrácená dnem vzhůru, položená na plochý břidlicový kámen v rohu Vítkovy ložničky. Z boku měla udělaná dvoje dvířka, shora na přikládání šišek a zdola na vybírání popelu, když jej bylo už moc. Mezi nimi bylo zastrčeno plechové víčko, ve kterém byly dírky a sloužilo jako rošt. V zadní části nahoře byla větší díra, do které byl zasunut a utěsněn hlínou kousek tenké kovové trubky, kterou mu donesla straka Milena ze svých výprav za poklady.
Našla jí prý u Sýkorovic hájenky.
Ta trubka byla prosunuta hliněným stropem jeskyňky a tvořila šikovný komínek, kterým šel kouř z kamen ven.
Vítek nejdříve zkontroloval komínek a jeho utěsnění, aby jim kamínky do jeskyňky nekouřila, to by bylo velmi nebezpečné, i otrávit by se mohli. Vše bylo v pořádku. Pak prohlédl ještě rošt a dvířka a nakonec zkontroloval kamínka zvenku. S prohlídkou byl spokojen, nenašel žádnou závadu, a tak kamínka ještě dobře vyčistil a protáhl větvičkou shora komínek.
„Už ti jdu pomoct,“ povídá Šmejdovi a vydal se za ním pro šišky.
„Pane jo, ty teda vypadáš,“ smál se mu jezevec, „běž se na sebe podívat do studánky, jsi černej jak datel.“
„To jsem se asi umazal od sazí, jak jsem čistil komín,“ povídá Vítek, „musím se jít umýt.“
Vítek běžel ke studánce a za chvíli byl zpět.
„Ty Šmejdo, dostal jsem výborný nápad,“ s radostí se mu chlubil Vítek.
„Jak jsme ti vyprávěli, že jsme byli na návštěvě za žabkami Adélou a Filoménou u rybníku, pamatuješ? Říkali jsme jim, aby přišly na návštěvu a ony měly obavy, že je u nás moc sucho. A tak mě teď, když jsem se myl, napadlo, že bychom pro ně udělali z kamenů pokojíček u studánky a tam by jim bylo dobře.“
„To by šlo, to není špatný nápad,“ povídá Šmejda, „ještě to přes zimu promyslíme a na jaře se do toho pustíme.“
Pak spolu ještě chvíli nosili další šišky, a když byl výklenek plný, natahali také trochu suchého chvojí na „zatápku“ a potom vše dobře zakryli čerstvými jedlovými větvemi s jehličím a upevnili přes to kousek igelitu z pytlíku, který Vítek získal při úklidu v lese, když jej tam nějaký dřevorubec nechal od svačiny. A tak měli palivo pěkně zajištěné, aby jim v zimě do skladu nepršelo a palivo nezvlhlo.
Po obědě, když si trochu odpočali, povídá Vítek: „když jsme tak v těch přípravách na zimu, napadlo mě taky, že bychom si mohli taky ještě trochu zateplit strop u jeskyňky, aby se nám doma teplo víc drželo.“
„To taky není špatný nápad,“ povídá Šmejda, „ty máš Vítku dneska nějaký „chytrý den“.“
A tak ještě dotáhli několik pěkných, čerstvých hustých jedlových a smrkových větví a narovnali je okolo kmenu modřínu nad stropem jejich jeskyňky.
Nakonec je z boku zahrnuli jehličím a udělali tak vlastně nad jeskyňkou vysokou a teplou peřinu z chvojí a jehličí. Ta až ještě pěkně zasněží, to bude doma teplíčko.
„Jejda,“ povídá Vítek, „to bychom tomu dali, okolo komínu nesmíme mít ani jehličí ani chvojí, to by nám mohlo chytnout, až budeme topit.“
A tak honem nanosili kamínky, větvičky okolo komínu odstranili a zaplnili prostor dokola komínu, až do výšky, peřiny z chvojí, kamínky a ty zasypali hlínou.
Vítek ještě zaběhl ke studánce, pro vodu na mytí a do kuchyně, uklidili a porovnali jehličí před jeskyňkou a pak, spokojeně, spolu se sluníčkem, skončili celodenní práci a už se oba zase těšili, až se doma „natáhnou“ do postýlek.
Dnes nebyli tak moc unavení a tak se těšili, že si budou večer před spaním ještě trochu spolu povídat.
Když jsou spolu přátelé a kamarádi, kteří si dobře rozumí a kteří si nezištně a poctivě pomáhají, mají to štěstí, že se vždy mají na co těšit, i když je to třeba jenom to večerní popovídání.
