Kdysi dávno žila byla jedna bílá paní. A jak už to tak bývá, strašila na starém hradě uprostřed lesů. Jenomže potom přišli pánové z muzea a rozkázali hrad opravit. A bílá paní se najednou ocitla bez domova. Jenom s malým kufříkem v ruce, do kterého si zabalila svůj závoj, vyrazila do světa najít si nový domov. Tak přišla do Prahy. Hrad nemusela hledat dlouho. Stál totiž na kopci a byl moc dobře vidět ze všech stran. Bílá paní se zastavila na Karlově mostě a zírala na tu nádheru.
Pokračovat ve čtení →O sněhovém strašidle
Byla zima. Rybníky zamrzly, cesty zamrzly, všechno se schovalo pod tlustou pokrývkou bílého sněhu. Dospělým se to moc nelíbilo, ale děti z toho měly radost a chodily stavět sněhuláky a jezdit na saních.
Pokračovat ve čtení →Štědrý den
(Kytice – Karel Jaromír Erben)
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
Záhořovo lože (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou –
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Lilie (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti –
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
Vrba (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní:
„Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,
vždycky upřímná jsi byla –
jednohos mi nesvěřila.
Holoubek (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. –
Dceřina kletba (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
Vodník z Kytice od Karla Jaromíra Erbena
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Kytice (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
Polednice, Kytice – Karel Jaromír Erben
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
O modré růži
Jednoho dne v zámecké zahradě vyrostla růže. A nebyla to růže ledajaká, byla totiž modrá. Ostatní růže se jí ale smály.
„Podívej se, jak vypadáš! Vždyť tebe si nikdo nebude chtít utrhnout!“
„Co je tohle za divnou barvu?“
Jak strom vyměnil listí za jehličky
Za devatero horami a devatero řekami, se rozkládal starobylý lužní les. Byl domovem mnoha zvířátek, která zde nacházela svůj úkryt i obživu a také zde žily nejrůznější kouzelné lesní bytosti. Hluboko v tomto lese rostl i jeden obzvlášť vysoký listnatý strom, který toho už mnohé pamatoval.
Pokračovat ve čtení →O sově, která chtěla zpívat
V jednom lese žila soví rodinka. Měli tři malé sovičky: Vendulku, Karolínku a Zuzanku. Byla to vzorná rodinka. Každý večer vstávali, umyli se večerní rosou a potom letěli na kraj lesa, aby lovili myši. Když měli dost, letěli zpátky a malé sovičky si hrály na honěnou nebo sedávaly na stromě a povídaly si.
Pokračovat ve čtení →Víla Čerešnička
Jednoho krásného letního rána se malá Michaelka probudila a zjistila, že má velkou chuť na třešně. Tak se oblékla a místo snídaně se rozběhla na zahradu ke staré třešni.
Třešeň zářila do dálky svou zeleno-červenou korunou. Jen co k ní Michaelka doběhla, už měla plnou pusu slaďoučkých červených třešniček a chystala se vylézt výš pro další.