Byl teplý podzim, sluníčko svítilo a Máša s medvědem si šli hrát do lesa.
„Dáme si závody,“ navrhla Máša. „Kdo doběhne první k tomu velkému pařezu, vyhrál.“
Medvěd přikývl a už se těšil, že tenhle závod určitě vyhraje.
„Takže tři, dva, jedna… a teď!“ odpočítala Máša a oba dva vyrazili s větrem o závod.
„Pomozte mi!“ ozvalo se do lesního ticha.
Máša i medvěd okamžitě zastavili. Na závod úplně zapomněli a poslouchali, odkud sem je slyšet to zoufalé volání.
„Pomoc, prosím! Nemůžu se hýbat.“
Medvěd ukázal směrem, odkud volání šlo. Vedle cesty leželo několik velkých kamenů a rostlo houští. A právě z toho houští se ozývaly prosby o pomoc. Máša s medvědem tam hned spěchali.
Už když se Máša blížila k tomu místu, něco se jí nezdálo. V uličkách mezi balvany ležely poházené zmuchlané pytlíky od bonbónů, plastové lahve a plechovky. O kus dál v roští byl hozený černý pytel vycpaný smradlavými odpadky. A hned za tím křovím ležela ta malá nešťastnice. To veverka volala celou dobu o pomoc. Zamotala se do igelitové tašky a nemohla se ani hnout.
„Veverko, jak se ti tohle jenom povedlo?“ divila se Máša a pomalu se blížila k vystrašené veverce.
„V té tašce zůstal pytlík s pár oříšky. Chtěla jsem je vytáhnout, ale když jsem chtěla vylézt, zamotala jsem se do tohohle ucha,“ ukazovala veverka očima na část tašky, protože packy měla svázané. „Snažila jsem se vymotat, ale jenom jsem se dál utahovala, až jsem se tu takhle uvěznila.“
„Počkej, pomůžu ti ven,“ řekla Máša a už rozmotávala igelitovou tašku.
„Děkuji vám, kamarádi,“ zaradovala se veverka, když byla volná. „Dávejte tu pozor. Občas se tu povalují i ostré kusy skla.“
Máša se podívala na medvěda. Ten se držel za bradu, usilovně přemýšlel a mračil se na všechen ten nepořádek kolem.
„Někteří lidé jsou horší než čuňata,“ povídala Máša. „Odpadky přece do lesa nepatří. Vždyť si někdo akorát ublíží.“
Medvěd přikývl a někam odběhl. Než se Máša rozkoukala, vracel se i s kárkou. Naložil na ni pytel a pokračoval ve sbírání odpadků. Máša se ihned přidala.
Takto spolu s medvědem prošli a uklidili celý les. Když se vraceli lesem zpátky, uviděli, jak si to po cestě štráduje nějaký chlapík s černým pytlem přes rameno. A užuž ho chtěl strčit do vysoké trávy, když vtom na něj Máša zakřičela: „Les není popelnice, ty jeden nádivo!“
Chlapík se polekal, ale rychle se vzpamatoval. Přece ho nebude poučovat nějaká malá holka.
„Hleď si svýho, beruško.“
Chlapík se otočil, že odhodí odpadky, ale z ostružiní se vynořil medvěd. Temně bručel a tvářil se hodně naštvaně.
„Já, já, já,“ koktal chlapík strachy, „já to odnesu na skládku. Sli-slibuju. Medvěéééd!“
A i s pytlem utíkal pryč z lesa.
Medvěd s Mášou se na sebe usmáli. Tomuhle se říká dobře odvedená práce. Hlavně aby to chlapík všem podobným neřádům, co okolo sebe pohazují odpadky, vypověděl. Aby si tohle už nikdo další nedovolil.
Večer, když už měli Máša s medvědem všechny odpadky roztříděné v popelnicích, medvěd zatloukl u cesty do lesa ceduli, na kterou napsal: „Pozor! O tento les se starají Máša a medvěd.“
