V hlubokém pralese ve státě Kostarika žilo několik stovek ptáků ara. Jsou to krásně barevní papoušci. S nimi je v pralese hned veseleji. Tito ptáci jsou velmi společenští a celý život žijí v páru.
Jeden z těch párů, Luna a Azul, spolu žili dlouhá léta. Život jeden bez druhého si už ani nedokázali představit.
Trávili celé dny tak, že seděli ve větvích, tulili se k sobě a sledovali život v pralese. Jejich velkou zálibou bylo také létání mezi korunami stromů. Často dokonce létali až nad koruny stromů a tehdy měli celý prales jako na dlani.
Během letu na sebe neustále volali, aby jeden druhého neztratili.
„Luno, budeme dnes odpočívat,“ rozhodl jednoho dlouhého dusného dne Azul. Toho dne ho vedro přímo ubíjelo, a tak se s Lunou shodli, že bude lepší, když se schovají do stínu ve větvích a nikam dnes nepoletí.
Sedli si na větev, přitulili se k sobě a odpočívali. Po nějaké době ze samého vedra usnuli.
V tom Azula ze spánku probudil šílený křik a silný vítr. Div, že se udržel na větvi. Než se stihl vzpamatovat a uvědomit si, co se děje, byla Luna pryč. Kolem fičel divoký vítr a z dálky bylo slyšet blížící se hromy a blesky.
Azul začal na svou Lunu volat. Létal tam a zpět a snažil se ji najít. Mraky se zatáhly a sotva viděl na krok před sebe. Luna nikde nebyla. Přes samotný vítr neslyšel ani sám sebe.
„Pokud se chci zachránit, musím se rychle schovat do dutiny stromu,“ pomyslel si papoušek ara a schoval se do nejbližšího stromu, kde čekal, až bouře pomine. Věřil, že Luna udělala to samé a schovává se před bouří v jiném stromě.
Bouře trvala dlouho. Když pominula, vylezl Azul ze stromu a začal hledat svou Lunu. Nikde nebylo ani živáčka, všechna zvířata byla ještě schovaná.
Azul hledal dlouhé dny a týdny. Měl pocit, že proletěl snad celý prales, a Lunu nikde nenašel.
„To přece není možné,“ pomyslel si Azul. „Luna je šikovný a opatrný papoušek. Jistě se někde schovává, zdravá a živá.“
Naděje Azula dlouho neopouštěla. Když hledání ale trvalo opravdu dlouho, začal propadat smutku.
Jednoho dne narazil na opičku jménem Kiki. V pralese ji spousta zvířat znala. Kiki byla všude jako doma a s každým se dala do řeči. Když spustila, nešlo ji zastavit.
Azul ale neměl náladu se s Kiki bavit. Byl smutný. Byl zvyklý na svou Lunu, která mu moc chyběla. Pokaždé když uviděl, že se Kiki blíží, zvedl křídla a rázem byl pryč.
„Azule, zůstaň na místě! Něco vím,“ křikla Kiki na Azula, když na něj po několika dnech konečně zase narazila.
„Copak si myslíš, že tě naháním jen tak pro srandu králíkům? Vím, kde je Luna. Poleť za mnou, čeká na tebe,“ řekla naléhavě Kiki Azulovi.
Papoušek jí napřed nevěřil. Pomalu začínal ztrácet víru, že se s Lunou ještě někdy setká. Myslel si, že si z něj Kiki utahuje.
Nakonec si ale dal říct a letěl tam, kam opička odhopsala.
Po hodině letu ji skutečně uviděl. Kiki opravdu nelhala a dovedla ho za jeho milovanou Lunou. A nebyla sama.
Azul už z dálky viděl, jak Luna láskyplně pečuje o jejich mláďata. Muselo jí dát velkou práci pro ně postavit hnízdo. Bouře ji shodila z větve stromu a poranila si křídlo.
„Luno, moje milovaná, teď už vás nikdy neopustím,“ řekl jí Azul, když si ho konečně všimla. „Budu o vás pečovat tak, jak nejlépe dovedu.“
A jak slíbil, tak se také stalo.
Dlouhé měsíce se společně Luna a Azul starali o svá mláďata. Nosili jim potravu a ukazovali život v pralese. Azul se už od Luny nehnul ani na krok.
Vždy když vzduch zhoustl a vypadalo to, že se blíží bouře, našli dutinu ve stromě a tam společně každou bouři přečkali.
🦜🦜🐒 to je moc hezká a napínavá pohádka se šťastným koncem.