V kouzelné říši daleko za naším světem žil jeden malý jednorožec. Moc rád si hrál venku, počítal mráčky, běhal za motýlky a trhal pro maminku kytičky. Ta měla květiny od něj ze všeho nejraději. Vždy ho ale varovala, že se musí domů vrátit před setměním, aby našel cestu domů a neztratil se.
Jednoho dne se rozhodl přejít přes dlouhý dřevěný most až k vodopádům, kde strávil celé odpoledne hraním si ve vodě. Dovádění v řece měl moc rád. Ani se nenadál a najednou sluníčko v krajině zapadlo a nebe se začalo stmívat.
„Ach ne,“ polekal se jednorožec, „musím honem vyrazit na cestu, dokud je aspoň nějaké světlo!“
Běžel, co mu síly stačily, ale než doběhl k velkému dřevěnému mostu, oblohu zahalila tma. Hvězdičky mu svítily, jak nejvíc dokázaly, ale nestačilo to. Jednorožec už na cestu vůbec neviděl a nebylo bezpečné most přejít.
„Co budu teď dělat?“ začal plakat malý jednorožec. „Měl jsem poslechnout mámu a dávat si na čas větší pozor,“ naříkal.
Blízko mostu letěla víla se svojí kouzelnou lucernou. Naříkání jednorožce uslyšela a hned se vydala na pomoc.
„Copak se stalo?“ ptala se víla. „Slunce už zapadlo a ty se teď bojíš jít přes most?“
„Ano,“ odpověděl jednorožec, „neposlechl jsem maminku a špatně jsem dopadl.“ „Vůbec nevidím na cestu,“ vzlykal.
„Neboj se,“ utěšovala ho víla, „pomůžu ti!“ A kouzlem rozsvítila svoji lucerničku tak silně, že šlo vidět až na druhý konec mostu.
„Děkuji ti moc, hodná vílo!“ volal jednorožec, zamával jí a vyrazil na cestu. Most přeběhl jako nic a brzy byl doma, kde všechno mamince povyprávěl. Máma ho utěšila a byla si jistá, že ji malý jednorožec už vždycky poslechne.
