Babička Maruška je nejlepší babička na celém světě. Vždycky nosí krásně barevné moderní sukně, vlasy má hedvábně stříbrné a vyčesané, ale nejkouzelnější je na ní její milý úsměv. Nikdy jí na tváři nechybí. A i když je o dost starší než všichni ostatní, je s ní nesmírná legrace.
Pokračovat ve čtení →
Večer, když už všichni spí, vylétávají ze svých úkrytů malinké víly a navštěvují naše domovy. Vyhledávají dětské pokojíčky a proklouzávají přes okno až k dětem. Najdou malou skulinku a vklouznou pod polštář. Hledají, jestli tam není nějaký vytržený zub. Ne vždy je to ale pro vílu jednoduché. Ne vždy zoubek vezme s sebou. Někdy to prostě nejde, tak jak tomu bylo nedávno v noci.
Pokračovat ve čtení →
Na úplném konci města, až tam, kde už začínají lesy a pole, stojí menší dům. V něm bydlí holčička Viktorie. Chodí do druhé třídy, prostě velká holka. Blonďaté vlásky se jí na sluníčku vždycky krásné třpytí a v jejích nebesky modrých očích probleskují kouzelné jiskry.
Pokračovat ve čtení →
Za městem hned vedle skal se rozprostíral velký rybník. Voda v něm byla hluboká, plavalo tam několik kapříků a sumců, kolem něj poskakovalo pár žabiček a na samém dně rybníka bydlel vodník. Byl to moc hodný zelený mužík. Staral se o ryby, uklízel si v rybníčku, aby tam měl hezky čisto, a dával pozor, aby se nikomu nic u rybníka nestalo. Nejednou dokonce někomu zachránil život. Stalo se to celkem nedávno.
Pokračovat ve čtení →
Daleko na západě ve westernovém městečku žila mladá dívka. Jmenovala se Doli. Byla to statečná a odvážná holka. Vlasy nosila vždy spletené ve dvou copech a na hlavě jí nikdy nechyběl kovbojský klobouk. V tomto městě se jezdilo jen na koních. Každý, kdo tam bydlel, měl svého vlastního. A samozřejmě i Doli měla svého zvířecího kamaráda. Byl celý hnědý, jen mezi očima měl bílou skvrnu ve tvaru srdce.
Pokračovat ve čtení →
Nastalo sucho. Období, kdy mraky dávno nikdo neviděl. I sluníčko pálilo mnohem více. Zvířátka v lese se schovávala ve stínu borovic a chodila se zchladit do nejbližšího potoka. Teplo ale nebylo to jediné, co jim dělalo starosti. To, že dlouho nepršelo, znamenalo, že se může občas někde objevit požár. A to se taky v borovicovém lese stalo.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmero skalami a sedmero horami existuje medvědí les. Už podle názvu asi poznáš, že tam žijí jen medvědi. Malí i velcí. Žijí tam ve velkých rodinách. Dělají všechno společně. Sbírají spolu zásoby jídla, ukládají se spolu k zimnímu spánku a pomáhají si při stavění brlohů. A když přijde jaro, pořádají různé závody a soutěže, aby se zabavili a aby si protáhli svaly po dlouhém zimním odpočinku.
Žofinka byla roztomilá holčička, která bydlela v nedaleké vesnici. Vlásky měla světlé jako sluníčko a oči hnědé jako kaštánky. Nejraději nosila květované šaty. Milovala květiny všeho druhu. Taky proto chodila každý den moc ráda na louku.
Pokračovat ve čtení →
Stejně jako mezi námi lidmi je důležité, abychom spolu mluvili, je to moc důležité i mezi zvířaty. A tak jako lidé mají mnoho druhů řečí, má i každý druh zvířat svůj způsob mluvy. Pejsci štěkají, vrčí a kňučí. Kočičky mňoukají a předou. Ptáčci zpívají a štěbetají. Existují ale i zvířata, která mají hodně zvláštní druh řeči. Například takoví velbloudi. Ti místo zvuku plivají. No nesměj se, nedělám si legraci, opravdu velbloudi plivou. A čím dál, tím líp. Řeč mezi zvířaty je moc důležitá. To pochopíš i z příběhu, který ti povím.
Pokračovat ve čtení →
Vesmír je nekonečný. Ani si nejde představit, jak je velký. Je tam plno planet a hvězd, dokonce i mléčná dráha. Spoustu vesmírných těles je neustále v pohybu. Některé planety se pravidelně otáčejí ve stejném směru. I naše planeta Země se pohybuje. Otáčí se kolem Slunce a kolem své osy. Díky tomu máme noc, den a čtyři roční období. Jednou se ale stalo něco děsivého. Země se zastavila.
Pokračovat ve čtení →
Pavlík byl malý kluk, který měl pořád plno práce. Neustále něco vymýšlel. Jednou byl kuchařem a vařil z hlíny a trávy lektvary, podruhé zase rytířem a statečně chránil svůj postavený bunkr. Jeho fantazie a hry neměly konce. Moc rád si na něco hrál. Měl i kamarády, kteří si hráli s ním. A on byl za ně rád. Přesto mu stále něco chybělo. Co to bylo? Poznáš to z příběhu, který ti budu vyprávět.
Pokračovat ve čtení →
Za lesíkem a obrovskou loukou stojí školka. Chodí tam děti z celého města. Hrají si tam, učí se v ní nové věci, odpočívají. Mají to tam moc rády. Každý den je v této školce zajímavý. Dneska je ale obzvlášť speciální. Dnes je totiž den, kdy má do školky přijít neobyčejný dopis. Až ze samotného nebe. Dnes má přijít dopis od sluníčka.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za lesem úplně na samotě stojí dřevěná malovaná chaloupka. V oknech má krásné barevné záclonky, červenou střechu a na parapetech plno pestrobarevných květin. V té chaloupce žije babička Agáta. Kouzelná stařenka s laskavým úsměvem. Nejraději nosí šátek na hlavě, kulaté brýle na očích a nabíranou květovanou sukni. Žije sama ve své chaloupce, daleko od lidí. Přesto ví o všem, co se kolem děje, a vždycky někomu pomůže. Jak to?
Pokračovat ve čtení →
Nad velkým zeleným údolím bylo jedno jarní království. Celý rok tam rostly květiny, nad hradbami se pyšnila duha a na královských zahradách kvetly stromy. O tomto jarním království se mluvilo široko daleko. Každý, kdo šel kolem, chtěl vidět ty barvy, kterými bylo království známé. Stromy, květiny a duha. To vše rozzařovalo království barvami všeho druhu.
Pokračovat ve čtení →
Za desatero horami a devatero údolími je země plná řek, potůčků a jezer. Voda tady teče ze skal, tvoří vodopády, proudí mezi lesy a velkými kameny a někde jen tak stojí a vyústí v krásná klidná jezera. V těchto vodách žijí nádherní a zvláštní tvorové. Vodní draci. Někteří jsou menší a rádi si brouzdají v potůčkách, jiní zase velcí a mají své příbytky v jezerech.
Pokračovat ve čtení →