Za lesíkem a obrovskou loukou stojí školka. Chodí tam děti z celého města. Hrají si tam, učí se v ní nové věci, odpočívají. Mají to tam moc rády. Každý den je v této školce zajímavý. Dneska je ale obzvlášť speciální. Dnes je totiž den, kdy má do školky přijít neobyčejný dopis. Až ze samotného nebe. Dnes má přijít dopis od sluníčka.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za lesem úplně na samotě stojí dřevěná malovaná chaloupka. V oknech má krásné barevné záclonky, červenou střechu a na parapetech plno pestrobarevných květin. V té chaloupce žije babička Agáta. Kouzelná stařenka s laskavým úsměvem. Nejraději nosí šátek na hlavě, kulaté brýle na očích a nabíranou květovanou sukni. Žije sama ve své chaloupce, daleko od lidí. Přesto ví o všem, co se kolem děje, a vždycky někomu pomůže. Jak to?
Pokračovat ve čtení →
Nad velkým zeleným údolím bylo jedno jarní království. Celý rok tam rostly květiny, nad hradbami se pyšnila duha a na královských zahradách kvetly stromy. O tomto jarním království se mluvilo široko daleko. Každý, kdo šel kolem, chtěl vidět ty barvy, kterými bylo království známé. Stromy, květiny a duha. To vše rozzařovalo království barvami všeho druhu.
Pokračovat ve čtení →
Za desatero horami a devatero údolími je země plná řek, potůčků a jezer. Voda tady teče ze skal, tvoří vodopády, proudí mezi lesy a velkými kameny a někde jen tak stojí a vyústí v krásná klidná jezera. V těchto vodách žijí nádherní a zvláštní tvorové. Vodní draci. Někteří jsou menší a rádi si brouzdají v potůčkách, jiní zase velcí a mají své příbytky v jezerech.
Pokračovat ve čtení →
V kouzelné školce se někdy děly neuvěřitelné věci. Byla to školka neobyčejná. S každým ročním obdobím přišla nová kouzla. Zrovna teď bylo jaro. Všechno rozkvétalo, a tak i ve školce všechna semínka, co děti zasadily, začala rašit. Papíroví motýlci třepetali křídly a berušky vyrobené z látky si lezly mezi malými květináči. Celá školka rozkvetla a obživla.
Pokračovat ve čtení →
Blízko tmavého lesa stála malá chaloupka. Bydlel v ní dědeček a babička. Každé prázdniny za nima jezdila jejich vnučka Anetka. Malá holčička s hnědými rovnými vlásky jako hřebíky a kouzelným úsměvem. Trávila v chaloupce u dědečka a babičky každý volný den. Jedny prázdniny se ale stalo něco, na co nikdy Anetka nezapomene.
Pokračovat ve čtení →
Existuje město, v němž jezdí obrovské množství vlaků. Tak obrovské, že se koleje nacházejí po celém městě. Vlaky tam jezdí křížem krážem. Přes hory a kopce, přes údolí a kolem luk. Rozváží náklady, převáží lidi a řídí celou městskou dopravu. Každý vlak přesně ví, kam má jet a v kolik hodin. Nikdy se žádný nezpozdí. Vždycky tomu ale tak nebylo.
Pokračovat ve čtení →
Rozárka a Líza byla dvě nerozlučná děvčátka. Byla jako den a noc, jako voda a oheň. Tak rozdílné, a přece tak vzájemně blízké. Rozárka měla dlouhé zrzavé vlásky jako plamínky a oči černé jako uhlíky. Líza byla holčička se světlými krátkými vlásky a očima zelenýma jako kočka. Obě holky dělaly všechno spolu. Rozuměly si, měly se moc rády a zažívaly spolu spousta příhod a dobrodružství. A dokonce se dokázaly spolu rozveselit, i když se jim stalo něco smutného. Zrovna jako nedávno, když Líza onemocněla.
Pokračovat ve čtení →
V černém lese daleko mezi skalami žil loupežník. Měl dlouhé spletené vousy, na hlavě roztrhaný klobouk a pod ním mu trčely huňaté černé vlasy. Bydlel u těch nejvyšších skal v ukryté jeskyni. Nebyl zlý, jen nic jiného než loupení neznal.
Pokračovat ve čtení →
Alenka byla holčička stará asi jako ty. Měla světlé vlásky s nádhernými kudrlinkami, čokoládově hnědé oči a na tváři vždycky úsměv. Byla to milá a hodná holčička. Bydlela blízko lesa a trávila v něm spoustu času. Moc ráda pozorovala zvířata, nebo se jen tak procházela a poslouchala zpívající ptáčky. Zrovna dnes se v něm ovšem neprocházela úplně sama.
Pokračovat ve čtení →
Už byl konec února a zima pomalu končila. Přesto se ráno na trávě objevoval mráz a na chodnících zmrzlé kaluže. Na stromech žádné listí a tráva beze stopy čerstvé zeleně. Jaro se zatím nechystalo přijít, pořádný sníh nikde, zato mrazíky zdobily přírodu kolem. Pod okny na parapetech se občas objevil rampouch a na okenních tabulích zmrzlé obrysy mrazu. Vypadalo to nádherně. Krásné mrazivé obrázky na okně jako z pohádky. Kdopak je maloval? Kdo to ukrýval trávu pod zmrzlou peřinku? Byl to skřítek Zmrzlík.
Pokračovat ve čtení →
Na kraji města, až tam, kde končí všechny cesty a všechny chodníky, stojí barevný dům. Má oranžovou střechu, světle modré zdi a na nich namalované květiny. Nikdo v něm nebydlí, a přece je tam každý den plno dětí, které tam vodí rodiče. Je to školka. Není to ale obyčejná školka. Děje se v ní něco zvláštního. Ba dokonce kouzelného. Každý den, když nastane čas oběda, začne se školka vlnit, její barvy jsou sytější než kdy dřív a ze školky se ozývá kouzelná písnička. Kdo ji zpívá a co se to vlastně při obědě děje?
Pokračovat ve čtení →
Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno zimní království. Král a královna, kteří tam žili, byli moudří a spravedliví. Měli syna, velmi moudrého prince. Ten už byl dospělý, a tak bylo třeba, aby se oženil. Jenže princi se do toho moc nechtělo. Neznal žádnou princeznu, která by se mu líbila.
Pokračovat ve čtení →
A bylo po prázdninách. Volno v zimě uteklo jak voda a děti už zase musely do školy. Pořád se ale ještě těšily na odpolední dovádění ve sněhu. V lavicích nemohly usedět, jak moc se těšily na kopec. To ale ještě netušily, co je čeká.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odsud existuje pohádková říše. Je celá bílá, pokrytá sněhem. Všude, kam oko dohlédne, třpytí se sněhově bílá peřina. V téhle krajině žijí zimní draci. Jsou obrovští. Létají tiše a pozorují všechno kolem. Pomáhají lidem a pohádkovým bytostem, které tam žijí, aby jim bylo teplo. Jejich nejčastějším úkolem je rozdělat oheň. V pohádkové zimní říši je oheň jediné, co může zahřát, proto je moc důležité, aby s tím draci pomáhali. Stačí, aby foukli trochu svého ohnivého dechu na kousek dřeva, a oheň zaplápolá.
Pokračovat ve čtení →