Kouzelná tanečnice Viktorka

Na úplném konci města, až tam, kde už začínají lesy a pole, stojí menší dům. V něm bydlí holčička Viktorie. Chodí do druhé třídy, prostě velká holka. Blonďaté vlásky se jí na sluníčku vždycky krásné třpytí a v jejích nebesky modrých očích probleskují kouzelné jiskry.

Je to dívka s neskutečnou energií a úsměvem, který rozdává všude kolem. Viktorka má dar. Talent. Vlastně jich má více, ale jen jeden je čarovný. Umí tančit. Ale kdyby to jen uměla, nebylo by na tom nic vzácného. Viktorka ovšem tančí kouzelně. Mnohokrát svým tancem očarovala někoho ve svém okolí. I tenkrát, když se ve škole konala přehlídka talentů.

Pan ředitel v rozhlase vyhlásil: „Každé dítě, které má talent, ať se dostaví do tělocvičny zítra po druhé vyučovací hodině. Ukáže nám, co umí. Porota, to jsem já a učitelé, poté vyhlásí vítěze. Děti, které nic ukázat nechtějí, budou diváky a mohou také hlasovat, koho letos prohlásíme za nejlepšího.“

Byla to tehdy ve škole velká událost. Všichni se sešli v tělocvičně. Na jedné straně seděly děti jako diváci a na druhé dozorovala přísná porota. Ředitel a ostatní učitelé. Děti, které ukazovaly svůj um, stály v řadě na boku tělocvičny a připravovaly se. Mezi nimi byla samozřejmě i Viktorie. To ale ještě nikdo netušil, co kouzelného v sobě ukrývá.

Když soutěž začala, pár dětí zpívalo, jiné hrály na hudební nástroj a další to uměly s fotbalovým míčem. Pak přišla na řadu Viktorka. Usmála se, zavřela oči a začala tančit. Hýbala se tak ladně, jako by lítala, ba dokonce jako by se vznášela. Nohy se téměř nedotýkaly země. Z ničeho nic začala hrát hudba a nikdo netušil odkud. Otevřela se okna a do tělocvičny vklouzl voňavý vzduch, který se vznášel kolem Viktorie. Bylo to jako ve snu. Dívka všechny svým tancem očarovala.

Ten den si domů donesla medaili. Porota i diváci, a dokonce i ostatní vystupující uznali, že si ji zaslouží. Má největší talent! Viktorka byla za medaili moc ráda a pořád ji nosila. I maminka byla na svou tanečnici pyšná. Když ale přišla večer k Viktorce do pokojíčku, zhrozila se. Všude velký nepořádek.

„Viktorko, to teda ne. I ta nejlepší tanečnice si musí uklízet pokojíček,“ řekla maminka. „Ale mami, no tak, vždyť jsem vyhrála medaili. S takovým talentem si přece nemusím uklízet pokoj,“ odvětila Viktorka, zavrtěla se a začala tančit. Chtěla maminku okouzlit. Pomalu se začala otevírat okna, zaznívat hudba a voňavý kouzelný vítr se přibližoval k oknu, když v tu chvíli okno maminka zavřela. Viktorka se zastavila a překvapeně se dívala na maminku.

„Ne, ne, ne, Viktorko, tohle na mě neplatí. Mě svým kouzlem neočaruješ. Tančíš nádherně a jsem na tebe hrdá, ale uklízet si budeš. Tak šup,“ řekla přísně, přesto laskavě maminka. A tak se Viktorka dala do úklidu. A protože tak moc milovala tančení, vlnila se do rytmu i při něm. Když pak maminka uviděla uklizený pokoj, byla na svou milovanou tanečnici pyšnější než kdy dříve.