Jednoho dne se v Praze na břehu řeky Vltavy konala velká pouť. Už z dálky byly vidět houpačky a kolotoče. Hudba se rozléhala do všech okolních ulic.
Páníček šel zrovna s Aníkem na procházku. „Musíme koupit nějaké jídlo kocourovi. Už tam skoro žádné nemá,“ říkal si páníček pro sebe a tak trochu i pejskovi. Aníkovi nevadilo, když si s ním páníček povídal. Naopak, cítil se pak ještě důležitější, když s ním lidé mluvili.
Procházeli kolem pouti a u vchodu zaslechli nářek. Zašli blíž a zjistili, že u okénka na prodej vstupenek stojí starší paní, asi něčí babička, a vypadá to, že se jí něco stalo. Naříkala a stěžovala si prodavači vstupenek. V tom mumraji se jí ztratil vnouček.
„Je mu pět let, je asi takhle vysoký.…“ naznačila žena rukama a utřela si slzy do kapesníčku. „Jmenuje se Míša a má na sobě černé tričko se žralokem. Nedávno se vrátil s rodiči od moře, tak si ho tam vybral jako suvenýr,“ chrlila ze sebe jednu informaci za druhou.
Prodavač se ji snažil uklidnit.
„Nemáte tu takový ten vyvolávač, aby vás slyšela celá pouť?“ zeptala se babička s nadějí.
„Bohužel, to tady není. Každá atrakce má svou muziku. Než by se to všechno zastavilo, byl by pěkný zmatek,“ vysvětlil prodavač.
„Tak co budeme dělat?“ spráskla ruce babička a zoufale se posadila na lavičku před pokladnou.
„Obávám se, že musím zavolat policii. Nějaká by tu měla poblíž hlídkovat,“ řekl prodavač a zvedl telefon. „Nebojte se, kdo jiný by nám mohl lépe pomoci.“
Zanedlouho se dostavil policista v uniformě. Páníček s Aníkem stále postávali opodál a vyslechli si celou událost. Úplně zapomněli, že jsou na cestě na nákup. Z myšlenek je probudil až přicházející policista, který byl páníčkův kolega ze stanice.
„Ahoj, co vy tady?“ pozdravil páníčka a podrbal Aníka za ušima, přesně jak to měl nejradši.
„Ahoj, Viktore,“ pozdravil páníček kolegu. „Ale, šli jsme kolem a nějak jsme se tu zasekli. Čeká tě tu případ, někomu se ztratil vnouček. Támhleté babičce. Však ona ti to všechno poví. Říkám si, že tu počkám, kdybys potřeboval pomoct,“ nabídl se páníček.
„No, to by bylo skvělé,“ usmál se Viktor. „Není to zrovna malá pouť, jak tak koukám. Je tu hrozně moc lidí, pomoc by se mi hodila.“
A tak společně zamířili k babičce.
„To jste hodní páni policisté, že mi Míšu najdete. Mám tu v peněžence jeho fotku, počkejte, hned vám ji dám,“ začala se přehrabovat v kabelce. Pak vytáhla peněženku, ve které měla schovanou fotku svého vnoučka. „Aby se vás nebál. On je naučený, že s cizími lidmi nikam chodit nesmí. A ještě mu řekněte, že ho hledá babička Růža. Počkám na vás tady, abych se náhodou neztratila ještě já.“
Usadila se na lavičce a vděčně se usmála na pokladního, který jí donesl sklenku vody.
„Nemáte náhodou ty fotky dvě? Abychom se mohli rozdělit,“ zeptal se páníček.
„To bohužel nemám,“ řekla babička sklesle.
„Nevadí, mohl bych si ji vyfotit, viďte?“ vymyslel páníček řešení.
„No samozřejmě. Vidíte, jak si umíte poradit,“ radovala se babička.
Rozdělili se a vydali se mezi atrakce a davy lidí hledat malého Míšu.
Kolega Viktor s fotografií v ruce zamířil do levé části pouti. Páníček s Aníkem a fotkou v telefonu šli prozkoumat pravou část. Dívali se všude. Minuli stánek s perníčky, cukrovou vatou, plyšáky a střelnici. Malý i velký dětský kolotoč, trampolíny i mini autodráhu, ale nikde neviděli malého kloučka ve žraločím tričku. Zeptali se pár prodavačů, ukázali jim fotku, ale nikdo Míšu neviděl.
Pak najednou odkudsi zaznělo: „Jé, ty jsi hezký pejsek.“
Páníček se díval do všech stran, odkud ten hlásek jde. Aník nastražil své zlatavé uši. A pak ho uviděli. Malý klouček v tričku se žralokem létal sem a tam na lodičkové houpačce kousek od nich. Počkali, až se atrakce zastaví a Míša bude moct slézt.
„Dobrý den, máte krásného pejska. Jak se jmenuje? A můžu si ho pohladit?“ vychrlil ze sebe Míša, jako by se nic nedělo.
„Jmenuje se Aník a je to policejní pes,“ řekl páníček a dovolil kloučkovi, aby si Aníka pohladil. „A spolu s ještě jedním kolegou tě tu hledáme.“
„Já jsem se ztratil babičce, já vím,“ řekl smutně Míša. „Najednou bylo kolem nás hrozně moc lidí a než jsem se otočil, byla fuč. Tak jsem poprosil tady toho pána,“ ukázal na muže, který měl na starosti houpačky, „aby mě sem pustil. Myslel jsem, že když se pořádně rozhlédnu z výšky, tak babičku uvidím,“ vysvětloval. „Koukal jsem se do všech stran. Ale místo ní jsem zahlédl aspoň vás, tedy tady Aníka. Vy víte, kde je moje babička?“ zeptal se.
„Čeká na tebe u vchodu, kde se prodávají lístky. Podívej, ukázala mi tvou fotku a mám ti vzkázat, že na tebe čeká babička Růža, abys se s námi nebál,“ řekl páníček a ukázal Míšovi jeho fotku v telefonu.
„A vy jste opravdický policista? Kde máte uniformu?“ ptal se dál zvědavě Míša.
„Mám dneska volno, ale nabídl jsem se kolegovi, že mu pomůžeme tě najít. Ten uniformu má. Já ti mohu ukázat aspoň odznak, ten nosím u sebe.“ A vytáhl odznak z kapsy bundy.
„Páni.“ Míšovi zářily oči. „Taky budu jednou policista a budu mít taky takového pejska,“ usmál se a znovu pohladil Aníka.
Poděkovali pánovi od houpaček a zamířili k pokladně, kde už netrpělivě čekala babička. Míša se k ní rozběhl. Popadla ho do náruče a bylo vidět, jak se jí ulevilo.
„Moc vám děkuji, opravdu hrozně moc,“ řekla páníčkovi, který mezitím dal vědět kolegovi, že se Míša našel. „Pojďte, myslím, že si všichni zasloužíme nějakou sladkou odměnu.“
Počkali, až se k nim přidá policista Viktor, a babička je všechny pozvala na horkou čokoládu.
„Promiň, pejsku, tohle nesmíš,“ řekl Míša a dál hladil Aníka po zádech.
„Však já mu nějakou psí odměnu doma vymyslím,“ řekl páníček.
Babička a Míša se s nimi rozloučili a vydali se ještě poděkovat pánovi od houpaček.
Páníček s Aníkem zamířili k domovu.
„Myslím, že tam máme šunku, kterou si opravdu zasloužíš,“ řekl pejskovi, když odemykal dveře.
V chodbě je přivítal kocourek Max. V tom si páníček uvědomil, že dočista zapomněl na granule pro kocoura.
„Nezlob se, Maxi,“ drbal kocourka po zádech. „Jako omluvu ti také dáme kousek šunky. A slibuju, že zítra ti už koupím jídlo,“ řekl páníček a šel chystat pro všechny tři nějakou večeři.
„Šunkovou večeři si nechám líbit, vůbec s těmi granulemi nespěchej,“ zamňoukal kocour Max a uvelebil se na gauči vedle Aníka. Ten mu hned začal vyprávět, jaké dobrodružství dnes zažil.
