Chodbou policejní stanice zněl pláč. „Co se děje?“ říkal si Aník, když s páníčkem procházeli dlouhou chodbou do jejich kanceláře. Na židli přede dveřmi seděla malá holčička s tatínkem. To ona plakala na celé kolo.
„Copak se ti stalo?“ zeptal se páníček a Aník se pokusil holčičku rozveselit. Olízl jí tvář a položil packu do klína. Trošku to zabralo. Přestala brečet a pohladila pejska po hlavě.
„Taky mám doma pejska, ale ztratil se,“ řekla a zase začala natahovat.
„Hledali jsme ho celou noc,“ přidal se tatínek. „Zmizel včera odpoledne. Ještě nikdy nám neutekl. Řekli jsme si, že počkáme do rána, a pak to ohlásíme,“ dodal.
„Maminka slíbila, že vytiskne letáky. Pověsíme je dneska po městě,“ řekla holčička se slzami v očích.
Aník se na ni zubil. Páníček je pozval dál do své kanceláře. Tam si znovu vyslechli celý příběh. Aník bedlivě poslouchal. Vždyť bude hledat svého druha. To by bylo, aby tuhle záhadu nevyřešili.
„Můj pejsek se jmenuje Max,“ řekla holčička a Aník si hned pomyslel, jak někdo může pojmenovat stejně psa i kocoura. Svého spolubydlícího však ihned pustil z hlavy a dál naslouchal.
„Po škole jsem se vrátila domů a nikde nebyl. Branka byla zamčená a plot by nepřeskočil, na to je příliš malý. Rád běhal po zahradě a čekal, až se vrátíme domů. Vítal nás u branky. Teď ale nikde nebyl,“ dořekla svůj příběh a smutně drbala Aníka za ušima.
„Je to bígl,“ začal tatínek holčičky doplňovat detaily. „Jsou mu dva roky a je hnědo-bílo-černý.“
Páníček si vše zapsal do počítače. „A má obojek?“ zeptal se.
„Ano, červený,“ řekla holčička. „Je na něm známka s telefonem,“ dodala.
„To nám bohatě stačí. Plakáty samozřejmě pověsit můžete, ale Praha je velké město. Tohle tu moc nefunguje, abyste nebyli zklamaní,“ dodal ještě. „Vašeho pejska budeme hledat. Jeho popis pošlu na všechny naše stanice po celém městě.“
„Mohu vám ještě z telefonu poslat jeho fotku,“ nabídl se tatínek a páníček byl rád, že bude vše kompletní.
Když odešli, páníček ještě nějakou dobu pracoval za stolem. Pak se šli s Aníkem projít do nedalekého parku a odpoledne se vydali na psí cvičiště. Aník skákal přes překážky a dováděl se svými psími kolegy.
„Je to nefér,“ vrčel jeden psí kamarád k druhému. „Pořádá se psí výstava a my na ni nesmíme. Že prý jsme od policie a nebylo by to fér,“ kňučel.
„Jaká výstava?“ zeptal se Aník a doběhl ke kamarádům.
„Na plotě visí reklama, že se koná psí výstava, ale my od policie tam nesmíme. Taková nespravedlnost. Páníčkové se o tom bavili,“ vysvětlili Aníkovi a zase běželi dovádět.
Aník se při odchodu zastavil u plotu a prohlížel si velkou bílou reklamu s písmenky a obrázky psů.
„Panejo, psí výstava, to tu ještě nebylo,“ podotkl páníček, když zjistil, co si pejsek prohlíží. „To není nic pro nás. Ale možná tam budeme hlídkovat. Bude potřeba dávat pozor, aby se lidem něco neztratilo. Uvidíme, jestli nás tam vedení pošle,“ řekl pejskovi cestou domů.
Výstava se pořádala o tři dny později a skutečně na ni byli vysláni Aník se svým páníčkem a ještě dva kolegové se svými psy. Mezitím nebylo po ztraceném pejskovi ani vidu, ani slechu. Žádná stanice nehlásila, že by ho někde zahlédli nebo ho někdo nahlásil. Tatínek spolu s holčičkou se každý den přišli na stanici zeptat a pak ještě několikrát volali. Pokaždé dostali smutnou zprávu, že pořád nic.
Aník na chvíli svého psího kamaráda vypustil z hlavy a věnoval se jiným povinnostem. Čekalo ho velké hlídkování. Na výstavě bylo tolik lidí, vůní a hluku. Nevěděl, co sledovat dřív. Rozdělili se a každý policista se svým psem hlídal v určité části výstavy. Ta se konala na velkém stadionu, kde se jinak hraje fotbal. Teď tu byly stoly a židle pro všechny hosty, lavice pro vystavované pejsky a stupínek vítězů.
„Pes, který zvítězí, dostane odměnu. Tedy hlavně jeho páníček,“ šuškalo se všude kolem.
„Tolik peněz, to jsem zvědavá, kdo to vyhraje,“ říkala jedna paní.
„Co s takovým balíkem bude dělat, to bych rád věděl,“ dohadoval se cizí pán.
Aníkovi z toho šla hlava kolem a byl šťastný, když popošli kousek dál, kde nebylo tolik hluku. Zanedlouho se lidé usadili, každý na své místo. Výstava byla zahájena. Každý pán představil svého psa, prošel se s ním před porotou a předložil nějaké papíry. Pejskové také museli předvést nacvičené kousky. Chodili po zadních nebo po předních, váleli sudy nebo skákali na písničku. Jeden dokonce předváděl počítání tím, že bouchal pacičkami do země, jak mu páníček nakázal. Lidé tleskali a smáli se.
Aník měl vytřeštěné oči a nechápavě na pejsky hleděl. Byl rád, že umí chytat zloděje a vyčmuchat špatné věci. Nic z toho, co viděl předvádět své kamarády, se mu nezamlouvalo. Až na ty sudy. „Zkusím to doma, až mě páníček pustí do postele,“ usmyslel si.
Po chvíli páníček zpozorněl a sledoval posledního soutěžícího. Byl to malý plešatý chlapík, který se rozhlížel na všechny strany. Porotě se omluvil, že papíry na pejska zapomněl doma. Čtyřnohý soutěžící ho neochotně následoval a vůbec nechtěl poslouchat. Vrčel, tahal za vodítko a zmateně se rozhlížel na všechny strany.
„Jako by mu nepatřil,“ řekl si pro sebe páníček. Spolu s Aníkem sledovali pejska.
„Škoda, že nerozumíš, co si mezi sebou říkáme,“ zalitoval Aník a hleděl na páníčka. „Ten pejsek volá o pomoc! Unesli ho a on teď kňourá na všechny strany. Jenže ti psi jsou tak namyšlení a zabraní do soutěže, že si ho ani nevšimnou. Zato já to tak nenechám.“
Aník rozhodně škubl vodítkem, až sebou páníček trhl.
„No tak, co to je!“ vykřikl na pejska, ale ten se nedal. Dál táhl svého pána směrem k pejskovi.
„Co je, kam mě to vedeš?“ divil se páníček. Aník ho táhl ze všech sil. Pak začal štěkat, aby dal najevo, že se opravdu něco děje. Když dotáhl svého pána až k porotě, před kterou zápasil pejsek se svým únoscem, všechno mu došlo. Poznal ztraceného pejska z fotky. Byl to přesně on.
Na nic nečekal a pustil Aníka z vodítka. Pejsek věděl, co má dělat. Rozběhl se ke zloději, několikrát ho oběhl, vrčel a štěkal. Nedovolil, aby někam utekl.
Páníček mezitím vytáhl pouta a policejní odznak. „Zatýkám vás za vloupání a krádež tohoto psa,“ řekl přísně. Spoutal muži ruce za zády a vlekl ho k policejnímu autu. Mezitím si vysílačkou přivolal své kolegy, aby mu pomohli.
Aník se postaral o vyděšeného pejska. „Neboj se, vrátíme tě domů,“ řekl mu psí řečí.
„Jsem tak rád, že mě někdo zachránil. Už jsem se bál, že se nikdy nevrátím ke své paničce. Děkuji vám,“ štěkl pejsek na oplátku a následoval Aníka.
Šokovaná porota musela přerušit průběh celé výstavy. Když se vše vysvětlilo, pokračovali dál ve vyhlašování vítězů a udělování cen. Na policejní stanici mohli slavit další úspěch. Zloděj se ke všemu přiznal. Toužil vyhrát peníze na psí výstavě, a tak si potřeboval narychlo nějakého pejska opatřit. Krást se nemá a byl za to potrestán.
Páníček zavolal tatínkovi, který se rychle dostavil i s holčičkou. To bylo radosti, když viděla svého pejska. Skočil jí do náruče a olizoval jí obličej. Smála se a pejsek spokojeně kňučel. Tatínek přinesl pořádné balení šunky jako odměnu pro Aníka. Všem policistům také poděkoval za pomoc.
Páníček byl na Aníka pyšný. Tenhle případ vyřešil hlavně on. „Škoda, že ti nerozumím. Někdy by se mi to opravdu hodilo,“ řekl pejskovi.
Aník večer všechno vyprávěl kocourovi Maxovi. Ten byl v naprostém šoku, že někdo pojmenoval psa stejně jako jeho.
„Psí výstava? Sudy a počítání? Balík šunky?“ mňoukal nevěřícně nad vším, co od pejska slyšel. „Nepotřebujete posilu? Takové zážitky za jediný den. To se jen tak nevidí,“ pokračoval.
„Nevím, zeptám se,“ řekl Aník a odebral se do ložnice. Vyskočil na páníčkovu postel a trénoval válení sudů, dokud po dlouhém dni spokojeně neusnul.
