Špinavý divočáček

Jednoho zářijového rána se procházel po lese a hledal popadané žaludy a kaštany. Tu najednou objevil malou kaluž plnou bahna. Očička se mu rozzářila radostí, s velkým žbluňk do ní skočil a začal se válet. Bahno stříkalo všude kolem a Brumla si spokojeně chrochtal.

Z jeho bahenní koupele ho ale vyrušil malý zajíček Emil.

„A hele, Špindíra se zase koupe! Jsi jako hromádka bláta, Brumlo!“ smál se zajíček a volal na ostatní zvířátka, aby se šla podívat.

Za chvilku už tam nestál jen zajíček Emil, ale i rezavá liška a malá veverka. Všichni se smáli a ukazovali na něj. Brumla smutně vylezl z kaluže, klesla mu ouška a už ho ani koupání nebavilo. Sklonil hlavu a snažil se očistit od bahna.

Vtom se z větve ozvala moudrá paní sova Malvína a přerušila jejich posmívání:

„Každý má své zvyky. Já v noci houkám, lišky si rády staví nory a toulají se lesem, veverka sbírá oříšky a zajíček skáče v trávě. A divočáček Brumla se rád koupe v bahně. Není od vás hezké, že se mu smějete,“ řekla moudře sova Malvína.

Zvířátkům zčervenaly tvářičky. Teď si teprve uvědomila, že má paní sova pravdu. Každý má přece svoje zvyky a věci, které ho baví – a není pěkné se jim posmívat.

„Promiň, Brumlo,“ řekla zvířátka jednohlasně. Bylo jim líto, jak se chovala.

Malá veverka dostala nápad a vesele se zeptala:

„Můžeme se koupat s tebou?“

Brumlova očka se opět rozzářila radostí a hlasitě zachrochtal. A tak se v bahně nekoupal jen on, ale přidala se k němu i malá veverka, liška, a dokonce i zajíček Emil. Byli celí špinaví, ale v hromádce bahna se výborně bavili.

Od toho dne už se Brumlovi žádné zvířátko v lese nevysmívalo. Občas se k němu do bahenní koupele přidala a on jim na oplátku pomáhal svým rypáčkem – veverce našel skvělé oříšky a zajíčkovi šťavnatou, chutnou travičku.