Od té doby, co se slavila velká svatba, se začaly dít věci. Naše rodinka se rozrostla. Jednou odpoledne se prostě vrátila mamka a přinesla si v náručí miminko. Od té doby jsme se s Píhatem moc nevyspali a ostatní z rodiny taky ne. Miminko hodně plakalo, tak jsem za ním v noci chodil a zahříval mu bříško. Vypadalo to, že se mu pak spí líp.
Jednou jsem usnul tak tvrdě, že mě tam našla maminka. Jenže ona toho kvůli miminku taky moc nenaspala a tak mě jen odsunula stranou jako plyšáka, nakrmila mimino a zase mi ho položila zpátky do postýlky. A tak jsem se stal, spíš než strašidlem, strážcem.
Píhat to měl horší. Po svatbě se pan Karlíček a paní Simonová, vlastně teda už paní Karlíčková, rozhodli, že prodají byty a odstěhují se na venkov do domečku. A protože každý má pod postelí svého plížáka, Píhat se bude stěhovat s nimi. Bude se mi po něm moc a moc stýskat, ale naučil mě používat telefon, tak si občas budeme volat. A kdo ví, třeba se někdy navštívíme.
V noci si Píhat tahal věci z našeho pelechu dolů do pátého a nenápadně je strkal do kufru pana Karlíčka.
„A jak pojedeš ty? Taky v kufru?“ ptal jsem se ho a sledoval, jak přibalil panu Karlíčkovi balík letáků s akcemi z předminulého roku. Alespoň se pan Karlíček konečně shledá se svou poštou.
„Jasně že ne. Chci se cestou koukat z okýnka,“ vysvětlil mi Píhat. „Musím se v noci dostat do auta, tam se schovám pod sedačku a nechám se dovézt do nového domova.“
Měl to naplánované skutečně dobře. Jenom jednu věc nedomyslel. Nevěděl, do kterého auta se má dostat. Obešli jsme celé sídliště, abychom okoukli, z kolika aut si můžeme vybrat. Bylo jich opravdu hodně.
„Pan Karlíček má určitě tohle červené,“ ukazoval mi před domem.
„Promiň, Píhate, ale potmě je každý auto černý.“
„Milíne, rozsviť baterku. Zalezu dovnitř.“
Rozsvítil jsem podle rozkazu, ale ouha. Další zrada. Auto bylo, k Píhatovu velkému podivu, zamčené. Píhat se pokusil proškrábat dovnitř, místo toho spustil alarm. Z domu se vyřítil pan Karlíček, vypnul alarm, několikrát obešel auto a zase zašel dovnitř.
„No vida, je jeho,“ usmíval se Píhat vítězně. „Prolezu tudy, tam je to samej tunel, samá hadička a trubička.“
„Nejsem odborník, ale není tam motor?“
Ale Píhat mě už neslyšel. Zalezl dovnitř a ještě zahalekal: „Tak se tu měj hezky a hodně štěstí s dětičkama!“
Ráno pan Karlíček se svou chotí naložili do auta zavazadla, usadili se a chystali se odjet. Já jsem koukal z okna, protože jsem chtěl Píhatovi zamávat. Jenže auto nestartovalo. Několikrát škytlo, poskočilo a chcíplo.
Pan Karlíček vyběhnul ven, zvedl kapotu auta a chvíli se přehraboval v motoru.
„Kabel vypadl,“ hlásil po chvíli. „A tady něco je, něco… proboha, to je kotě!“
Paní Simonová, vlastně Karlíčková, vyběhla z auta a hned to černé špinavé mrně tiskla na prsa.
„Určitě mu tam byla v noci zima. Chudáček, snad se mu nic nestalo. Určitě bude mít hlad. Myslíš, že vydrží cestu?“
Pan Karlíček se usnesl, že cestu určitě vydrží a doma mu dají najíst a dají ho do tepla.
„Aspoň bude mít Mourek kamaráda,“ usmíval se pan Karlíček.
Já jsem se neusmíval. Já jsem se přímo řehtal a zalykal smíchy. Chudák Píhat! I když vlastně, proč chudák? Bude se mít dobře. Jak ho znám, tak prchne hned první noc a bude je kousat a škrábat. Ale třeba si bude vážit teplého domova, jídla v misce, které tak miluje, no a Mourek… s tím se bude muset nějak spřátelit.
Asi za měsíc mi přišel dopis. Teda, on přišel Amálce, protože nedaleko pana Karlíčka bydlí babička její kamarádky. Ta tam byla o prázdninách na návštěvě a přibalila do dopisu i něco pro mě. Na kousku letáku z Lidlu byl naškrábaný dopis. Tak si ho, děti, na dobrou noc přečtěte a nikdy se neschovávejte v motoru auta. Dobrou noc. A myslím, že o nás brzy zase uslyšíte.
Můj drahý bratře Milíne,
život domácí kočky je super. Už chápu, že se ti to tak líbí. Mám pořád plnou mističku a i Mourek je docela fajn kámoš. Ty jsi byl sice lepší společnost, ale co se dá dělat. Paní Martička mi dokonce vyprosila, že můžu spát v noci v posteli. Pořád si myslí, že jsem kotě.
Pan Karlíček si myslí, že budu lovit myši. Mourek je lovit nechce, tak spoléhá na mě. Tak jsem mu jednu přinesl a pustil v domě. Paní Marta vyskočila na stůl a ječela a pan Karlíček se snažil myš chytit za pomoci svojí kroksy. Byla to hrozná švanda. Od té doby po mně nikdo myši lovit nechce. Super!
Stejně mi tu ale chybíš. Nemám s kým dělat lumpárny. Dnes večer půjdu na obhlídku po okolí. Každý má přece svého plížáka ukrytého pod postelí, tak to by byl čert, abych tu někoho z našich nepotkal. Pošlu ti pak zase dopis nebo si zavoláme. Babka má telefon pořád na stole, tak se k němu snadno dostanu.
Opatruj se a pozdravuj starého Hjunta.
Tvůj bratr Píhat
