Dnes v noci jdu s Píhatem navštívit nejstaršího plížáka panelákového. Bydlí dole ve sklepě. Říká se o něm, že před ním své prsty nikdo neschoval. Ani nos. I pod peřinu se prý odvážil. Jednou dokonce prý ukousnul někomu palec i s kusem boty! Má se strašením spoustu zkušeností a určitě mi poradí, jak se vypořádat s tou děsivou věcí, co lidi nosí na nohou.
Seběhli jsme zkratkou do bytu pana Karlíčka, kde Píhat často strašíval. Byl teprve večer a pan Karlíček ještě nespal. Krmil kocoura a hlasitě mu u toho nadával.
„Mourku, proč nakusuješ pytlíky s krmením? Dávám ti toho snad málo do misky?“
Kocour jen klopil uši a čekal, až dostane jídlo.
„No, možná tě krmím málo, máš tu misku pořád prázdnou. Ale stejně mi připadá, že jíš víc než normální kočky,“ pokračoval pan Karlíček, položil na zem misku s granulemi a šel si pustit televizi.
To byla příležitost pro nás. Proklouzli jsme spižírnou a tunelem skrz zeď na chodbu ke schodišti. Výtahem jsme tentokrát nejeli. Ani po zábradlí jsem se už neodvažoval. Pěkně jsme seskakovali schod po schodu, ve čtvrtém patře jsme minuli můj zablácený obtisk na zdi a pokračovali až dolů ke vchodu.
„Ještě kradeš poštu, Píhate?“
„No jasně, nic neuspí plížáka tak, jako leták s akcemi,“ povídal Píhat. „Dneska ale do schránky nejdeme, dnes jdeme do sklepa. Máš strach?“
„Já jsem plížák panelákový, ničeho se nebojím. Jenom, jenom…“
„Jenom čeho?“
„Holinek. Nejdou prokousnout ani proškrábnout. A jsou velké a uvnitř děsně smrdí,“ přiznal jsem se.
Píhat se jenom uchechtnul.
„A tos ještě neviděl holinky pana Karlíčka. Jen do jedné bychom se vešli oba dva.“
Brr, otřásl jsem se. Představa, že bych byl uvězněný v holince, byla značně nepříjemná.
Došli jsme do sklepa. Všude to páchlo vlhkem. Na zdech byly pavučiny a vůbec to tam vypadalo strašidelně. V hromadě starých hadrů za pytli s bramborami svítily do tmy žluté oči.
„Kdo mi to sem zas leze?“ zavrčelo to, že mi naskočila husí kůže.
„To jsem já, Píhat. Přišel jsem ti ukázat bráchu Milína.“
„Ách, to je ten plížák, co kamarádí s dětmi. Cítím z něj člověčinu až sem. Co potřebujete od starého Hjunta, chlapci?“
Starý plížák se vysoukal z hromady hadrů, propletl se přes kolo paní Simonové a došel až k nám. I ve tmě bylo vidět, že má černý kožich prokvetlý stříbrnými chlupy.
„Přišli jsme se zeptat, starý chytrý Hjunte, jestli nevíš, jak na holinky?“ vykoktal jsem.
„Ti lidé,“ odfrknul si starý Hjunt unaveně. „Pořád tolik spěchají, že už si ani holinky na spaní nezouvají. To se dalo čekat. Ale to jim nepomůže. Už jste slyšeli o síle měsíčního svitu, chlapci?“
Plížáci zavrtěli hlavou.
„Stačí, když vaše drápky nasvítí měsíc a dokážou proškrábat i holinky.“
Najednou se ozvaly kroky a do sklepa dopadlo světlo baterky. Tu držela v ruce tmavá postava s punčochou na hlavě. Zloděj!
Plížáci se rozutekli. Starý Hjunt se zavrtal do hromady hadrů s tím, že už je ve výslužbě, tak ať to převezmou mladí. No a ti mladí na sebe jen koukali. Zloděj mezitím svítil po sklepě, co by ukradl cenného. A na nohou měl holinky!
„Nic naplat, musíme jednat rychle,“ řekl jsem a vyběhl ven s Píhatem v patách.
Ještě štěstí, že bylo jasné nebe a měsíc svítil jako ten nejkrásnější lustr na nebeském stropě. Hned jsem vytasil drápky a nechal světlo měsíce, aby je posilnilo. Píhat to udělal také.
„Bude to stačit?“ staral jsem se.
„Musí, nemáme čas. Když budeme otálet, ten darebák ukradne kolo paní Simonové.“
Rychle jsme se vrátili zpátky. Píhat měl pravdu, zloděj už se sápal po kole. Nepočítal ale s tím, že dorazíme my. Já skočil k jedné holince, Píhat k druhé. A rozjeli jsme škrábací tanec. Starý Hjunt nelhal, měsíční svit drápky posílil, že jsme byli v holinkách, než bys řekl panelák. Zloděj poskakoval, jako kdyby tancoval, nadával a řval, ale my jsme se drželi pevně, kousali a škrábali, co nám síly stačily.
Zlodějův řev brzy vzbudil celý panelák a lidé zavolali policii. To byl pro nás signál, že naše část práce skončila a teď už si se zlodějem poradí zákon.
„Díky, Hjunte! Zítra ti přinesu svačinu!“ houknul ještě Píhat, než jsme proklouzli dírou ke schodům a metelili nahoru.
Píhat zastavil v pátém patře a vklouzl do bytu pana Karlíčka.
„Co děláš? Jdeme domů, ne?“
„Promiň, Milíne, ale mně děsně vyhládlo. Dáš si taky? Je to docela dobrý, pěkně to křoupe.“
Píhat přisunul misku s kočičími granulemi blíž ke mně, abych si mohl taky dát. Ochutnal jsem to. Měl pravdu, bylo to docela dobré.
Než obyvatelé paneláku vyprovodili zloděje do policejního vozu, snědli jsme s Píhatem celou misku kočičích granulí. Ještěže Mourek tvrdě spal. Myslím, že kdyby to věděl, asi by se na nás zlobil. A my jdeme spát taky, ráno už ťuká na dveře a po našem dobrodružství a s plnými břichy se nám bude krásně chrnět. Tak dobrou noc a sundávejte si na spaní holiny!
