Bubík šel pomalu ze školy. Bububus mu zase ujel, protože se nimral moc dlouho v obědě. Ryby neměl rád. Nebavilo ho z nich vyndávat kostičky. Když nějaké přehlédl, tak mu zůstávaly mezi zuby.
Proto ryby radši nejedl. Ale paní kuchařka trvala na tom, aby aspoň kousek ochutnal. To ho ale teď netrápilo. Spíš to, co dostali za domácí úkol.
Pan učitel Diblík jim vyprávěl, že zítra bude Den otců. Tak jako nedávno oslavovali maminky, nyní budou oslavovat tatínky. Za domácí úkol musí napsat a odříkat svým tatínkům básničku o tom, jak je mají rádi. Bubíka za celou cestu domů nic nenapadlo.
Přišel domů a šel si hrát na písek. Tam už seděla Zubomila a nakládala kamínky na modrou Tatru.
„Už máš básničku?“ ptal se jí Bubík.
„Né, ale mě něco napadne, jakmile taťáka uvidím,“ povídala Zubomila. „A ty?“
Ta se má, pomyslel si Bubík. Vždycky jí všechno napadne.
„Ne, vůbec nevím, co mu přát. Asi něco, co má rád,“ napadlo Bubíka.
A v tu chvíli dostal nápad. Hned běžel do zahradního domečku, kde měli všechny hračky na ven. Našel tam jeden poslední papír, ale tužka nikde.
„Do háje zelenýho! Ségra, nemáš tužku?“
„To nemám, musíš domů.“
„Než doběhnu domů, tak to zapomenu,“ zaúpěl Bubík a hledal, čím by mohl psát.
Popadl kamínek, namočil ho v blátě a psal. Šlo to špatně, ale nakonec se mu tam podařilo písmena nějak nasázet.
„Ten papír vypadá, jak když si s ním někdo utřel zadek,“ povídala Zubomila na Bubíkovo hotové dílo. „To ani nepřečteš.“
„Přečtu, neboj,“ usmíval se Bubík a už se těšil, až bude ráno a bude moct svůj výtvor taťákovi přednést.
Hned u snídaně se k taťákovi přihnala Zubomila s malou kytičkou ze sedmihnusek. Ty měl taťák moc rád. A k tomu spustila básničku:
„Hle můj tatíčku,
tu máš kytičku.
A že jsi můj drahý tatíček,
dám ti celý záhon kytiček.
A abych dokázala, že tě mám ráda tak,
dovezu ti kytiček celý náklaďák.“
„Děkuji, Zubomilko, to bylo krásné přání. A mé oblíbené sedmihnusky si dám do vázičky,“ radoval se taťák.
Bubík si významně odkašlal, popadl svůj papír, kam si bahnem napsal slova básničky a postavil se doprostřed kuchyně. Ale přece jen některá písmena napsal tak ledabyle, že je po sobě nemohl přečíst. A tak si je domýšlel.
„Taťáku, jdu ti ke Dni octů přát,
abys mohl celý den se spát… é… smát.
Nebudu tě zlobit, možná ždibíček,
jsi prostě nejlepší zubatý zajíček… é… tatíček.“
„To byla krásná básnička,“ smál se taťák. „Tak doufám, že mě opravdu nebudeš zlobit, to bude krásný dárek. A víte co, děti moje zubaté? Půjdeme to oslavit zmrzlinou.“
„Jupí!“ volaly děti nadšeně.
„Jakou si dáte? Já mám chuť na vodníkovou.“
„Ale fuj, ta chutná jak ryby,“ nakrčil nos Bubík. „Já si dám octovou, když je ten Den octů.“
„Otců, ty troubo,“ opravila ho jemně Zubomila.
„Aha. No jo, to dává smysl. Bylo mi divný, že se ke Dni octů přeje tatínkům. Teď už to docela chápu,“ chechtal se Bubík.
A tak si ke Dni otců dal taťák vodníkovou zmrzlinu, maminka si dala muchítovou, Bubík chtěl svou octovou a Zubomila si po dlouhém vybírání dala černou uhlíkovou zmrzlinu. Společně se u toho moc nasmáli a tak Den otců krásně společně oslavili.
