Jestlipak víte, proč se sněhulákům dává místo nosu mrkev a šála kolem krku? Nevíte? Můžete hádat, než skončí tato pohádka, která vám to prozradí.
Vysoko v horách, kde je téměř možné dotknout se nebe, bydlí sněhuláci. Žijí si tu vesele a spokojeně po celý rok. Jara a léta se nemusí bát, jelikož v takové horské výšce sníh nikdy neroztaje. Každý den si užívají zimních radovánek. Pořádají závody v kutálení, lyžování a bobování.
Turnaje v koulované nebo soutěž o nejhezčí sněhový domeček. Sníh je hlavním zdrojem zábavy. Nikdo by si nedovedl představit život bez téhle bílé nádhery. Až na jednoho sněhuláka. Odmalička se od ostatních lišil právě tím, že neměl rád sníh.
Sněhulák jménem Teo se vyhýbal jakékoli sněhové zábavě. Bohatě mu stačilo, že se sněhové vločky sypou všude kolem a musí se jimi brodit cestou do školy a zase domů. Neměl skoro žádné kamarády, jelikož si všichni malí sněhuláčci chtěli hrát venku na sněhu.
A tak seděl doma, četl si knížky a obdivoval jiná místa na zemi, kde nemají sníh. Pořád se rodičů vyptával, proč by se nemohli přestěhovat na místo, kde svítí slunce a nepadá sníh. Maminka s tatínkem mu trpělivě vysvětlovali, že teplé kraje jsou pro sněhuláky nebezpečné místo. Vždyť by tam nevydrželi ani den. Ihned by se proměnili v louži vody.
Malý Teo byl velmi smutný, když se to dozvěděl. Bylo mu líto, že nikdy nepozná nic jiného než život v jejich vesničce zapadané sněhem. Čím více na to myslel, tím více se trápil. A kdo se hodně trápí, může snadno onemocnět. A tak Teo ležel v postýlce, třásl se zimou a nikdo nevěděl, jak mu pomoci. Sněhuláci přeci nepotřebují nic k jídlu ani k pití. Potřebují hlavně sníh! Jenže jak pomoci sněhulákovi, který sníh nemá rád? Byla to zamotaná situace. Ani pan doktor Sněhulák si nevěděl rady.
Pak se ale objevila nečekaná pomoc.
Vrcholky hor jsou kouzelná místa, kam se vypravují horolezci, aby spatřili ten dechberoucí výhled. Aby zažili pocit, že se mohou téměř dotknout nebe. Když se nějaký horolezec dostane na vysokou horu, je to vždy velký úspěch. A tak se jednoho dne stalo, že se do sněhuláčí vesnice dostala skupinka lidí. To bylo překvapení, když viděli oživlé sněhuláky, jak jezdí po sněhu a baví se skoro stejně jako naše děti v zimě. Sněhuláci zase znali člověka pouze z obrázkových knížek. Trošku se horolezcům smáli, jelikož v brýlích, huňatých bundách a zateplených kalhotách vypadali legračně. Rychle se spřátelili a měli si o čem povídat. Horolezci s sebou měli dost zásob na to, aby mezi sněhuláky mohli strávit pár dní. Sněhuláci jim postavili domeček z ledových kostek, aby měli kde spát.
Jednoho dne se doktor Sněhulák zmínil o nemocném sněhuláčkovi. Malý Teo již týden neopustil svou postel. A tak se doktor zkusil zeptat horolezců, zda by neměli nějaký nápad. Ti byli dost překvapení, když slyšeli, že sněhulákovi vadí sníh a zima. Jak to udělat, aby sněhulák neroztál, ale zároveň zjistil, jak vypadá teplo? Pak si jeden z horolezců vzpomněl, jak se staví sněhulák a co všechno mu děti dávají. Hlavně mrkev místo nosu a kolem krku šálu. Někdy ještě hrnec nebo opravdovou čepici na hlavu. A proč? Přece aby mu nebyla zima. Šála sněhuláka zahřeje a z mrkvičky bude mít v těle plno vitamínů. Proto vydrží stát celé noci venku v zasněžené zahradě. A tak se rozhodli, že to vyzkouší. Jeden z horolezců věnoval Teovi svou náhradní šálu a čepici. V zásobách jídla našli mrkev, kterou si nasadil jako nos. Teo byl tak nadšený, že má na sobě něco, co ho hřeje, ale zároveň mu nehrozí, že by roztál. Ostatní sněhuláci usoudili, že mu to opravdu sluší. Horolezci jim slíbili, že se do jejich vesničky rádi vrátí a donesou šály a mrkve pro všechny.
Od té doby nosí sněhuláci kolem krku šálu a mrkev místo nosu, aby je náhodou neomrzela láska ke sněhu a radost ze zimy. Pamatujte na to, až napadne sníh a vy si půjdete postavit kulatého kamaráda.
