Sluníčko svítilo a usmívalo se jako každý prázdninový den v Strašidrně. Zubomila se ale neusmívala. Dívala se na louku, kde pobíhal chlapeček s pejskem. Moc by si taky přála zvířátko.
Ani by to nemusel být pejsek, stačila by jí kočička. Ale nějaká odvážná, aby se jí nebála. Přece jenom je strašidlo. Ale taťák ani maminka o zvířátku neuvažovali. Přitom nebyl důvod, proč by nemohli nějaké mít.
Zubomila chápala, že třeba u Michala, vodnického chlapce, opravdu mohou mít jen rybičky. Jiné zvířátko by sotva dokázalo žít s nimi pod vodou. Ale zubatá strašidla by přece mohla mít nějaké zvířátko, když bydlí podobně jako lidi.
Ten den šla rodina Zubatých na procházku do lesa, který byl na hranici Strašidrna a vesnicí lidí. Zubomila s Bubíkem sem směli chodit jen s rodiči. Byl to pro ně vždy úžasný zážitek. Jenže do zvuků lesa se tu dnes ozývalo ještě něco divného.
„Bubíku, přestaň kňourat, ještě jsi neušel ani půlku cesty,“ napomenula ho maminka.
„Já nekňourám,“ hájil se Bubík. „To slyšíš nějakýho ukníkanýho ptáčka.“
„To bude určitě kňíkoslávek obecný,“ povídal taťák a snažil se znít učeně.
„Tati, takový ptáček neexistuje,“ zašeptala Zubomila.
„Že ne? Až ho najdeme, tak ho pojmenuji a existovat bude,“ rozhodl taťák a vypravil se po zvuku.
Nemusel jít daleko, kníkání se ozvývalo z kraje lesa. Taťák chvíli koukal na strom, jestli tam ten ptáček někde sedí, ale pak si uvědomil, že to kníkání přichází ze země.
Na zemi před taťákem stála vyhozená malá krabice. A v té krabici něco vydávalo ty kníkavé zvuky.
„Hele, tak je to kníkavá krabice,“ povídal taťák, otevřel krabici a v tu chvíli zaječel, a na prstu vytáhl z krabice zakousnuté zubaté kotě.
„Jé, to je roztomilé,“ začala se rozplývat Zubomila. „Kde se tady vzalo?“
„Je to smutné, ale asi ho někdo vyhodil,“ povídala maminka. „Někteří lidé dokážou být strašně zlí.“
„Je to kocourek,“ povídal taťák a prohlížel si kotě, které stále viselo zakousnuté v jeho prstu. „A je to mazel, slyšíte jak přede?“
„Tati, asi moc nepřede, když má plnou pusu, dej mi ho,“ povídala Zubomila.
Taťák vyprostil prst ze zubaté tlamy kotěte a předal ho Zubomile. Ta se s ním hned začala mazlit.
„Necháme si ho? Prosím,“ dívala se na taťáka.
„No jasně, že jo. Když nikoho ten drobeček nemá,“ rozhodl taťák.
„Navíc je dneska 8. srpna, a to je mezinárodní den koček. To se sluší kočičkám pomáhat a rozmazlovat je,“ dodala maminka a podrbala koťátko na hlavě.
Zubomila se mohla radostí pominout. Jistě jí vyslyšela dobrá víla. Jenže dobrá víla měla zřejmě divný smysl pro humor.
Když přišli Zubatí z procházky domů, hned se dali do zařizování všeho, co bude kocourek potřebovat.
„Bude se jmenovat Mazlík,“ povídala Zubomila.
Ale tak mu už stejně nikdo neřekl. Kdokoli přišel totiž na návštěvu, hned se do něj kotě zakouslo. Do nohy, do paty, do kalhot i do bot. Nebo do ruky, když měl náhodou někdo odvahu si ho pohladit. Kocourek se stal takovým zubatým hlídacím pejskem, který chránil svoje zachránce. Těm neubližoval, věděl, kde je doma, a kdo jsou jeho rodina.
A když děti v září vyprávěly své nejlepší zážitky z prázdnin, Bubík i Zubomila se museli pochlubit.
„My máme nového domácího mazlíčka. Žraloka.“
„Cože? Žraloka?“ divili se všichni a polekali se, co si to ti Zubatí pořídili.
„Ale ne, on se tak jenom jmenuje. Je to zubatý kocourek,“ vysvětlil rychle Bubík.
Ostatní se rychle uklidnili, ale stejně si pak každý dával na Žraloka pozor, když náhodou šel kolem domku Zubatých.
