Bylo jednou jedno království. V něm žil král a měl tři syny – Václava, Vladimíra a Vojtu. Když už byli princové dost staří na ženění, nechal si je král všechny svolat do trůnního sálu.
„Drazí synové. Už je čas, abyste si hledali nevěsty. Vydejte se proto do světa,“ řekl král.
„Já pojedu do království, kde mají princeznu, která umí dobře vařit,“ povídal Václav, zatímco se cpal koláči.
„Já pojedu tam, kde mají princeznu, která umí krásně zpívat ukolébavky,“ nechal se slyšet Vladimír a zívnul si, div nespolkl krále i s trůnem.
„Já chci nějakou zakletou princeznu, abych ji mohl vysvobodit,“ prohlásil Vojta.
Ostatní bratři si ťukali na čelo. Proč nějakou zachraňovat, když jich je kolem spousta i bez práce? Což chce být Vojta hrdina? Ani panu králi se to nelíbilo. Takové hrdinství je velmi nebezpečné.
Ale princové se už rozhodli. Druhý den všichni tři vyrazili. Na jednom rozcestí se rozdělili, každý jel jiným směrem. A každý brzy zabloudil.
Neuplynulo ani pár hodin a Václav dostal hlad. Všechny buchty, které si vzal na cestu, už snědl. Dostal chuť na nějakou pečínku. Zastavil před hostincem, oprášil koni drobky z buchet z hlavy a hřívy a odvedl ho do stájí. Už se nemohl dočkat, až si objedná pečené kuře a pořádně se nadlábne.
„Hostinská, nos sem jídlo! Vzácný host má hlad,“ halekal princ.
Brzy před ním leželo kuře. Ale když ho chtěl ochutnat, zjistil, že je gumové a nejde z něj vůbec ukousnout. Objednal si tedy kaši. Ta chutnala, jako kdyby ji někdo umíchal z ponožek. Zkusil to tedy potřetí, že si dá chleba. Na tom snad není co zkazit. Ale chleba, který mu přinesli, byl tak tvrdý, že by ho mohl použít v boji jako zbraň.
„Co je tohle za nechutné jídlo? To si říkáte hostinec?“ zlobil se Václav.
„Promiňte, princi. Ale od té doby, co je naše princezna zakletá, se nám v království vůbec nic nedaří,“ vysvětlila hostinská.
„Umí ta vaše princezna dobře vařit?“ staral se Václav.
„Má u svého dvora ty nejlepší kuchařky.“
„Dobře tedy. Řekni mi, hostinská, kde tu princeznu a její kuchařky najdu?“
„Támhle na zámku, který kam oko dohlédne obrůstají zelené louky z jetele.“
Princ Václav vyrazil na cestu. Byl tam cobydup. Na zámku ho uvítali sloužící.
„Přišel jsem se ucházet o ruku vaší princezny a jejích kuchařek,“ povídal princ Václav.
„Naše princezna je zakletá a nemůže odejít mimo zelené louky,“ povídala vrchní kuchařka. „Ale když se ti podaří přinést jí do zítřejšího rána čtyřlístek z jejích luk, může se stát tvou ženou.“
Princ Václav odešel na louky. Všude rostly samé trojlístky. Po čtyřlístku ani vidu. Večer už lezl princ po čtyřech, počítal lístky, ale každá rostlinka měla jen tři. Pak padla tma, takže si Václav neviděl ani na špičku nosu. Také dostal hlad. Natrhal si tedy jetelové květy a poručil si upéct jetelové karbanátky.
Hned za svítání vyběhl princ Václav na louku, popadl dva trojlístky a utíkal do smrčí. Tam z jednoho trojlístku uloupl lístek a smolou ze smrku ho přilepil k tomu prvnímu trojlístku. Teď je to čtyřlístek! S tímto výtvorem běžel k princezně. Ta seděla na trůnu.
„Zde, vaše Výsosti, mám pro vás čtyřlístek,“ pochlubil se Václav. „A dal bych si nějakou sváču.“
Princezna se zamračila.
„To není čtyřlístek. Je to jen nějaký slepenec,“ řekla, když si od prince kytičku vzala. „Ani od prstů to odlepit nejde! Za tento podvod budeš pomáhat v kuchyni jako sluha. Z tohoto zámku už nemůžeš odejít.“
A tak princ Václav zůstal sloužit v kuchyni v zakletém království.
Ale záchrana se blížila šnečí rychlostí. Princ Vladimír se vyspinkal do růžova a když konečně přestal bloudit lesem, dojel do hostince.
„Máte tu měkké peřiny? Jsem hrozně unavený,“ zíval místo pozdravu Vladimír.
„Ale jistě, támhle máte pokojík,“ povídala hostinská a zavedla Vladimíra do jeho komnat.
Vladimír hned skočil do postele do měkkých peřin.
„Jauvajs! Tomu říkáte měkká postel? Vždyť jsem si narazil zadek!“ rozčílil se princ Vladimír.
„Promiňte, princi, ale od té doby, co je naše princezna zakletá, se v království vůbec nic nedaří. Ani načechrat peřiny,“ vysvětlovala hostinská a přinesla princovi ledový obklad na zadek.
Ale protože se v království nic nedařilo, obklad byl ve chvíli teplý a nechladil.
„Umí ta vaše princezna zpívat ukolébavky?“ staral se princ Vladimír.
„Ale ano, má dokonce osobní zpěvačku, která ji každý večer uspává.“
A tak si princ Vladimír nechal popsat cestu, vzal si s sebou polštář a spící dojel na zámek. Měl štěstí, že nespadl z koně. Spát na koni totiž není nejlepší nápad.
Na zámku prince Vladimíra přivítali a ukázali mu louku. Když na ní do rána najde čtyřlístek pro princeznu, bude moct odjet on i jeho bratr a dostane princeznu za ženu.
Vladimír lezl po louce, plazil se v trojlístkách, ale žádný čtyřlístek nenašel. Když padla tma, byl unavený a raději šel spát. Za svítání se vyplazil rozespalý z postele, popadl dva trojlístky a rychlostí lenochoda spěchal za princeznou.
„Tohle není čtyřlístek,“ mračila se princezna.
„To je šestilístek. Je mnohem vzácnější,“ povídal Vladimír. „A teď bych se chtěl konečně pořádně vyspat.“
„Za tento podvod tu zůstaneš. Naučíš se hrát na housle a budeš doprovázet mou dvorní zpěvačku při zpěvu ukolébavek.“
A tak Vladimír zůstal na zakletém zámku.
Ale záchrana se blížila. A mnohem rychleji, než si všichni mysleli.
Princ Vojta také dorazil do hostince. Bylo už pozdě v noci.
„Slyšel jsem, že tu máte zakletou princeznu. Kudy se k ní dostanu?“ halekal tak, že vzbudil hostinskou i všechny hosty. Hostinská se polekala, že je přepadli lupiči. Když uviděla prince, zavrtěla naštvaně hlavou.
„Přestaň tu řvát jako na lesy a jeď támhle k zámku s jetelovými loukami,“ zavrčela hostinská a šla zase spát.
Princ Vojta jel k zámku. Dorazil tam už ráno. Přivítali ho a také jemu dali úkol, že musí najít princezně čtyřlístek. Jinak nevysvobodí ani princeznu, ani své dva bratry.
Vojta hledal celý den. Už ho bolely oči, ale všude nacházel jen samé trojlístky. Pak přišla noc. Všude byla tma. I když Vojta lezl po čtyřech, nic neviděl.
„Takhle nepoznám, kolik listů ty rostliny mají,“ zoufal si a rozhlížel se kolem, zda tu nemají nějaké světlo. Pak zahlédl něco svítit mezi jabloněmi.
„Jé, světlušky! Světlušky milé, prosím vás, mohly byste mi posvítit, abych našel čtyřlístek?“ poprosil je.
„Ale jistě, Vojto. Máš štěstí, že jsi nás potkal. Čtyřlístek je tu totiž jen jeden jediný. A my o něm víme,“ povídaly světlušky a zavedly Vojtu doprostřed rozlehlých luk.
Posvítily mu na zem. A skutečně! Čtyřlístek tam rostl. Princ Vojta ho utrhl a v tu chvíli místo čtyřlístku seděla na zemi princezna.
„Princi Vojto, ty jsi mě vysvobodil!“ radovala se princezna a skočila mu kolem krku.
Ráno se celé království radovalo. Bylo proč. Všechna práce se zase lidem dařila, kouzlo bylo zlomeno. Princezna už nebyla zakletá a chystala se na svatbu s princem Vojtou.
A chystaly se i další dvě svatby. Kde se píše, že si princ musí vzít nutně princeznu? Princ Vladimír se při zpívání ukolébavek zamiloval do dvorní zpěvačky. No a princ Václav požádal o ruku vrchní kuchařku.
A tak všechno dobře dopadlo.
