Za sedmero horami leželo jedno malé království, kde panoval moudrý král a žili v něm samí chytří lidé. V tom království žil kromě chytrých lidí také chudý sedlák se ženou. Ti měli syna, kterému se říkalo hloupý Honza. Jediné, k čemu se hodil, bylo plácat mouchy plácačkou. Nic jiného ani neuměl, protože byl dutý jak bambus.
Jednoho dne už měl otec toho věčného plácání plácačkou dost. Kdo to má celý den poslouchat? A proto poslal Honzu do světa, ať jde k někomu do služby. Alespoň si vydělá nějaké peníze. A třeba se tam naučí i něco nového a užitečnějšího, než jen kolem sebe mávat plácačkou na mouchy.
Honzovi se z domova vůbec nechtělo, ale otec ho vyhodil za dveře a zamkl. Honza se několik hodin pokoušel odemknout plácačkou na mouchy. Ale protože to nešlo, nezbylo mu než jít hledat někoho, kdo by ho vzal do služby.
Honza chodil královstvím, ale o slušnou práci nezavadil. Lovce much kupodivu nikdo nepotřeboval. Už to chtěl vzdát, když tu se náhle vedle něj objevil muž oblečený v černém hábitu s průsvitným pláštěm, který vypadal, že je ušitý z nejjemnějšího hedvábí. Na hlavě měl špičatý klobouk, také černý, s obrázky měsíčků a hvězdiček. Podle toho Honza poznal, že ten muž je kouzelník.
„Pojď ke mně do služby,“ nabízel ten muž. „Jsem čaroděj a mám palác plný much. Všude bzučí, všude mi lezou a už mi lezou krkem.“
„I rád, pane,“ souhlasil Honza. „To umím ze všeho nejlépe.“
Honza měl radost, že našel tak skvělou práci, a šel s čarodějem do jeho paláce. Byl z toho tak nadšený, že si k tomu prozpěvoval: „Sedí muška na stěně, na stěně, na stěně…“
„Doufám, že při práci nezpíváš,“ zavrčel čaroděj a koukal, čím by si zakryl uši.
„Ne, proč se ptáte, dobrý muži?“ divil se Honza a přestal zpívat.
„Protože bzučení se mi najednou zdá jako lepší zvuk než to, čemu ty říkáš zpěv,“ povídal čaroděj.
Honza si tedy místo broukání zkoušel bzučet. Čaroděj nevypadal moc šťastně. Vlastně vypadal, že se každou chvíli schová pod nějaký balvan. Kolem cesty jich přibývalo tolik, že si mohl vybírat.
„Konečně jsme tu. Už mě bolely nohy z té dlouhé cesty,“ oddychl si čaroděj.
„Vždyť to bylo jen kousek,“ namítal Honza.
„Nejsem zvyklý chodit po svých takové dálky,“ odbyl ho čaroděj a ukázal před sebe.
„To je můj palác.“
„Hm, pěkný,“ uznal Honza.
Vešli dovnitř. V čarodějově paláci to jen bzučelo. Všude létaly samé mouchy. Nikde nebylo vidět žádné sluhy, kuchaře ani jiné lidi. Kdyby nebylo toho neustálého bzučení, muselo by tam být hrobové ticho.
„Dej se do práce, Honzo. Za den musíš ulovit alespoň sto much. Ale dej pozor. Nesmíš zabít tu mouchu, která má stříbrnou barvu. Létá tu jen v noci. Jestli ji zabiješ, zle pochodíš,“ rozkázal čaroděj a odešel.
Honza se zamyslel. Nedělalo se mu to lehko, neboť v přemýšlení rozhodně nevynikal.
„Proč je tu tolik much? A proč bych měl jednu mouchu ušetřit? Vymlátím to tu všechno, ať je tu konečně ticho,“ rozhodl se Honza, vytáhl plácačku na mouchy a oháněl se s ní až do noci. Když uviděl stříbrnou mouchu, pleskl ji plácačkou také. Bylo to ale málo, moucha se zatřepotala a odletěla.
„Potvora,“ ulevil si Honza a lovil dál.
Ráno se připlazil čaroděj a držel se za záda.
„Ty jsi neposlechl, co jsem ti přikázal!“ nadával čaroděj. „Nejradši bych tě proměnil v housenku, jak mě bolí záda a hlava. Ale sto much jsi ulovil. Tak ti dám ještě jednu šanci. Ale ať tě ani nenapadne plácat tu stříbrnou mouchu!“
Honzovi došlo, že stříbrná moucha je čarodějův převlek. Proto nebyl zvyklý chodit pěšky, on se totiž raději promění v mouchu a létá. Proč ale nespí? Kam může v noci létat?
Příští noc si Honza počíhal na stříbrnou mouchu, aby sledoval, kam létá. Stříbrná moucha ho dovedla až do vysoké věže, kam vedlo rovných sto schodů.
„Už chápu, že tam radši létá,“ funěl Honza někde v polovině schodů.
Když vystoupal nahoru, počkal, až moucha odletí pryč. A také musel počkat, až ho doběhne dech. Pak vstoupil do komnaty ve věži.
V ní byla zavřená krásná princezna.
„Přišel jsi mě zachránit!“ vyhrkla dívka nadšeně. „Zlý čaroděj mě tu drží a chce, abych si ho vzala za muže. Všechny, kdo mě přišli zachránit, proměnil v mouchy. Ty ale vypadáš jako udatný bojovník. To je zvláštní meč, to co máš v ruce.“
„To je plácačka na mouchy, princezno,“ povídal hrdě Honza. „Nic se nebojte. Já vás zachráním. Vím, jak čaroděje porazit. Musíme ale rychle do jídelny. Dřív než bude ráno.“
Honza vzal levačkou princeznu za ruku a v pravačce pevně svíral plácačku na mouchy. Doběhl do jídelny, kde seděla stříbrná moucha.
„Rychle na něj, než se promění!“ zařval Honza a mlátil mouchu plácačkou, dokud nebyla úplně placatá. Čaroděj byl poražen.
V tu chvíli se z much stali zase lidé a děkovali Honzovi, že je zachránil.
Potom Honza odvedl princeznu ke králi. Král měl velikou radost, že se mu dcera vrátila živá a zdravá. Vystrojil proto velkou svatbu. Honza si vzal princeznu za ženu a za nějakou dobu usedl na trůn jako král.
Do erbu království dal nakreslit plácačku na mouchy, kterou i nadále používal místo žezla. A to až do té doby, než někdo vymyslel mucholapku. Ale o tom, co dělal hloupý Honza s mucholapkou, vypráví už zase úplně jiná pohádka.
