Tentokrát vesmírná raketa kocourka Robina zamířila na návštěvu planety Haf. Kocourek se těšil, že tu jistě nalezne něco dobrého k jídlu a kdo ví, třeba nějakého kočičího kamaráda.
Jakmile raketa přistála, Robin vystoupil do měkké trávy. Bylo tu hezky. Sluníčko svítilo a hřálo, kam oko dohlédlo, rostla zelená tráva a stromy. V dálce se tyčily malé domky. Ale i na dálku vypadaly tak maličké, že si Robin myslel, že tu asi žijí nějací trpaslíci.
Kocourek Robin se vydal k domečkům, že ty trpaslíky půjde pozdravit. Udělal sotva tři kroky, když k němu cosi přiběhlo. Tvoreček mu sahal sotva po kotníky, velikostí se mohl rovnat broučkovi. Třeba trochu větší berušce. Akorát ten brouček neměl krovky ani puntíky, ale byl chlupatý.
„Divná planeta,“ pomyslel si Robin. „Mají tu chlupaté berušky, co podivně ňafají.“
Bylo to tak. Beruška, nebo co to vlastně bylo, běhala Robinovi kolem tlapek a neúnavně a tence ňafala. Dokonce se snažila kocourka kousnout. To šlo těžko, protože tvoreček měl malou tlamu. Akorát Robina oslintal. Když k pisklavému ňafání přidal ještě vrčení, Robin už měl toho otravování dost.
„Takhle se vítá návštěva?“ zamračil se, sklonil se k té vzteklé zubaté berušce a odcvrnkl ji packou pryč. Beruška s tichým vrčením odlétla kamsi do dálky.
Kocourek Robin šel dál. Jak se blížil k malým domečkům, došlo mu, že vypadají jako psí boudičky. A najednou uviděl, že za nimi stojí větší a větší! A úplně na konci vesnice stály boudy velké jako hrady.
„Takže tu přece jen žijí obři,“ polekal se kocourek Robin.
Ale to už se k němu přihnal pes obří velikosti a za ním ten malý tvor.
„Aha, tak to nebyla divnoberuška,“ uvědomil si s radostí Robin. „To byl Pidipes.“
A ten Pidipes mu přinesl malý klacík.
„Ty chceš, abych ti házel klacík? Tak jo,“ radoval se Robin a hodil klacík.
Pidipes vyrazil a zmizel v trávě. Za chvilku byl zpátky nejen s malým klacíkem, ale ještě s kamarádem. Ten byl velký jako střední pejsek. A také chtěl házet klacík. Větší.
Robin odhodil oba klacíky. Oba psíci vyrazili pryč.
Kocourek šel dál. Byl moc zvědavý na ty domky. Navíc už měl velký hlad. Hned u první boudy uviděl misku plnou jídla.
Než se k ní přiblížil, doběhli k němu psíci. Tentokrát už byli tři. Pidipes, střední pes a veliký pes, který místo klacíku přinesl větev.
„Jak ti mám tohle asi hodit? Vždyť je to těžká větev,“ povídal Robin a ze všech sil hodil větví.
„Mohl bych se posilnit?“ zeptal se nakonec psů. Ti jen varovně zavrčeli, pak se ale otočili a spěchali pro hozené klacíky.
„Vrrr určitě znamená ano,“ přeložil si to Robin a pustil se do jídla.
Sotva ale ochutnal, z boudy se vynořila psí hlava a několikrát štěkla. Robin polekaně uskočil.
„Omlouvám se, příteli, nechtěl jsem tě rozzlobit. Jsem Astrokocourek Robin a létám vesmírem na jiné planety.“
Ale psa to nezajímalo a štěkal dál. Robin ho nechal být a šel se podívat k těm největším boudám. Tam budou jistě ty největší misky plné jídla. Už se z toho kocourkovi sbíhaly sliny.
Jenže zase k němu přiběhli ti tři psi. A za nimi dobíhal čtvrtý. Robin mu ani neviděl na čenich, jak byl veliký. A místo klacíku si nesl kmen stromu.
Když uviděl, že mu chtěl kocour jíst z jeho misky, zavrčel jako motor od traktoru.
„O-o-o-obrpes!“ vykoktal a jako správná polekaná kočka naježil srst. Na nic nečekal a dal se na útěk. Za ním dusal Obrpes, za ním velký pes, za ním střední pes a někde v dálce za nimi zřejmě spěchal po malých nohách nejmenší Pidipes.
Robin doběhl do rakety, zabouchl dveře a startoval pryč z planety Haf. Ten obrpes by bez potíží mohl jeho raketu spolknout jako malinu! Jen tak tak že odletěl.
Robin se svalil do pelíšku a úlevou si oddechl.
„To bylo o kočičí vous,“ řekl si.
„Kní-kní-kní,“ ozvalo se.
„Co to ta raketa dělá za zvuky?“ divil se Robin.
„Kní-kní-kní,“ ozvalo se zase.
„To nedělá raketa. Ale můj ocásek!“
Robin chytil svůj mourovatý ocas a probíral se chlupy. Co to tam kníká? A pak to našel. V ocase mu zůstal zakousnutý Pidipes.
„Nazdar, kamaráde,“ pozdravil ho Robin a vytáhl si ho z ocasu. Pidipes se držel, tak ho vyškubl i s trochou svých chlupů. Pidipes už nevrčel, spíš smutně kníkal.
„Neboj se, já tě odvezu zpátky domů,“ řekl Robin.
Pidipes na Robinově dlani zavrtěl hlavou.
„Ty bys chtěl zůstat se mnou?“
Pidipes přikývl, zavrtěl vesele pidi ocasem a pak vesele zaštěkal.
„Jé, to jsem moc rád, že budu mít na svých cestách kamaráda. Sice ne kočičího, ale to vůbec nevadí,“ radoval se kocourek Robin.
A tak se z Pidipsa a Astrokocourka Robina stali dva vesmírní kamarádi. Kam asi povede jejich cesta příště?
