Zebry nikdy nejsou samy, žijí totiž ve stádech. Drží se pohromadě a pasou se blízko u sebe. Při chůzi savanou neustále hlídají a rozhlížejí se kolem. Přesto se málokdy cítí opravdu v bezpečí.
Každý šramot může znamenat poplach a každé zákoutí může skrývat nebezpečí. Zebry se učí žít s tím, že klid není samozřejmost. Otevřená louka je sice krásná, ale pro zebry zrádná a klid tu bývá jen na malou chvíli.
Přes den se soustředí na obyčejné věci. Hledají čerstvou trávu, pomalu se přesouvají k vodě a hlídají mláďata, která se občas rozběhnou někam příliš daleko. Každá zebra ale neustále myslí na jednu věc, aby odnikud nemohlo přijít nebezpečí. Otáčejí uši, švihají ocasy a ani při pastvě se úplně neuvolní. Někdy je to hodně náročné být takovou zebrou.
Když večer začne zapadat slunce, stádo se stáhne blíž k sobě. Večery jsou vždycky nejtěžší. Zvuky jsou silnější a stíny jsou delší. Zebry se uloží ke spánku, ale nemůžou hned usnout. Zebří mládě jménem Meda se přitiskne ke své mamince a tiše se zeptá: „Můžeme si dnes zase počítat?“ „Ano,“ odpoví maminka klidně. „Začněme pomalu.“
Počítání pruhů patří k oblíbené zábavě zeber. Ale hlavně se díky němu večer všichni uklidní. Zebra maminka ukazuje hlavou na pruhy a Meda je pozoruje. „Ten první vypadá jako most a ten druhý jako list,“ počítá a zároveň popisuje zebří pruhy. Pruhy nejsou nikdy stejné a každý má své kouzlo. Díky maminčinu povídání se uklidní nejen Meda, ale i ostatní zebry, které tiše poslouchají. Stádo se konečně na chvíli zpomalí a může v klidu usnout. Vzhůru zůstávají jen dvě zebry, které mají za úkol hlídat.
A tak to bylo den za dnem, měsíc za měsícem. Zebry měly rády klid a milovaly svůj večerní rituál. Jen ten celodenní klid ne a ne najít. Až jednou dorazí k místu, které je o dost jiné než ostatní místa v savaně. Nízké skály tu vytváří závětří, tráva je nízká a kolem vede úzká stezka, kudy se dá rychle zmizet. A ze všeho nejdůležitější je, jak se tu láme vítr, který odnáší všechny pachy pryč. A tím pádem je tu nikdo nebude hledat. Zebry se zastaví a chvíli jen tiše stojí.
Rozhodnou se zůstat první noc. Pak druhou. Místo je chráněné ze tří stran skalami a z jedné otevřené tak, aby měly přehled o okolí. Když si lehnou, cítí pod kopyty pevnou zem a kolem sebe klid, jaký dlouho nepoznaly. Žádné vysoké trávy, kde by se mohlo něco skrývat, žádné pachy, které by od nich nebezpečně vanuly. Poprvé po dlouhé době se cítí v bezpečí a nemusí se každou chvíli rozhlížet a kontrolovat své okolí.
Večer si opět lehnou blízko k sobě a pustí se do prohlížení a počítání pruhů. I když se dnes uklidňovat nemusí, tento svůj zvyk mají rády. „První pruh se klikatí jako horská cestička, tenhle druhý vypadá jako most a třetí je rovný skoro jako stéblo trávy,“ vyjmenovává nejstarší zebra. „Tenhle pruh mám nejradši,“ zívne malá Meda, ukáže na čtvrtý pruh a pak už zavře oči.
