Pod hladinou moře, kde se světlo tříštilo o vlny a barevné rybičky plavaly mezi korály, žila malá mořská panna Liliana. Všechny její kamarádky zpívaly už odmala – ráno, když se moře probouzelo, i večer, když se proud uklidnil. Jen Lili zpěv moc nešel. Když zpívala, občas se i krabi nenápadně schovali do písku, aby to nemuseli poslouchat.
Sama se za to nestyděla. Věděla, že to není úplně její silná stránka a že umí jiné věci. Jen ji mrzelo, že nikdy nezní jako ostatní, protože všechny ostatní mořské panny zpívaly překrásně.
Každé úterý se mladé mořské panny scházely u velké lastury. Učitelka zpěvu je učila staré písně, které prý kdysi uklidňovaly moře. Lili se snažila držet tón, ale už po pár slovech bylo jasné, že ani dneska to se zpěvem nebude lepší.
Mnohem raději než zpěv měla plavání a pozorování moře v mělké zátoce. Proudy vody poponášely mušle na břeh. A písek vytvářel malé vlnky a kopečky. Lili tak vypozorovala, že když voda přes něco teče příliš rychle, vznikne vír. A když vír narazí do útesu, může to být pěkně nebezpečné.
Jedno odpoledne právě takový vír vtáhl několik malých rybiček do prohlubně mezi skály a ony se nemohly dostat ven. Lili zrovna sbírala mušle, když zaslechla jejich slabé volání.
Připlavala k nim a snažila se je uklidnit: „Nebojte, dostanu vás odtud.“ Lili sice nebyla královnou zpěvu, ale všimla si proudu, který mířil ke dnu. Stačilo odsunout jednu větší lasturu a proud se okamžitě změnil. Voda začala téct jiným směrem a rybičky vypluly ven.
Ostatní panny přišly až později. „Lili, jak tě to napadlo?“ ptala se jedna z nich. „To není nic složitého, když máš moře nakoukané. Vím, kudy se proud stáčí,“ pokrčila rameny.
Další dny si všimly, že Lili pokaždé ví, kudy proud míří, kdy přijde silnější vlna a kde bude bezpečné plavat. Pomáhala mláďatům mořských koníků, ukazovala jim cestu a varovala je před útesy. Postupně za ní začaly chodit i starší mořské panny, když chtěly vědět, kde se dnes bude voda nejvíc hýbat nebo zda se někde nečekává bouřlivější vír. Lili to brala jako samozřejmost – prostě měla oči otevřené a bavilo ji pozorovat podmořskou hladinu. A čím víc tomu rozuměla, tím víc se cítila užitečná.
Všimla si toho i učitelka zpěvu, která ji radostně pochválila: „Každá z nás něco přináší moři. Některé hlas, jiné sílu… a ty nám všem přinášíš bezpečí.“
Lili se sice nikdy nenaučila zpívat tak jako ostatní, ale našla, v čem je dobrá. Dokonce si toho všimlo i samotné moře, které vědělo, že tahle malá mořská víla mu rozumí víc než kdokoli jiný. Společně si notovali a zpívali si svou vlastní podmořskou píseň.
