Byl jednou jeden pejsek jménem Áda. Bylo to malé chlupaté štěňátko s kožíškem bílým jako sníh a se zvědavýma hnědýma očima. Rád si hrál na zahradě se svým kamarádem, chlapečkem Markem. Byli nerozlučná dvojka. Byla tu však jedna věc, které se pejsek velmi, velmi bál. Byla to kočka Micka, která s nimi žila.
Vždycky když Áda uviděl kočku Micku, sklopil ocásek mezi nohy a schoval se za keře nebo utekl do bezpečí svého pelíšku.
„Nemusíš se jí bát! Vždyť kočky by se měly bát tebe!“ vysvětloval mu chlapeček Marek, pokaždé když Áda utíkal před Mickou.
„Micka je hodná kočička,“ říkával mu. Ale pro Ádu byly kočky děsivé. Micka na něj vždycky zle hleděla, a když kolem ní prošel, ukazovala mu své hrozivé drápky.
Bylo krásné slunečné ráno a Áda si právě na zahradě hrál s Markem. Chlapeček mu házel míček a Áda mu ho nosil zpátky. Byl to nový trik, který se dnes naučil, a aportování ho moc bavilo! Jak si tak hráli, Marek mu najednou hodil míček až na konec zahrady. Áda se nadšeně rozběhl za modrým míčkem, ale najednou se zastavil. Míček se dokutálel přímo před Micku, která se právě vyhřívala na sluníčku. Ádovi se rozbušilo srdíčko a smutně zakňučel. Co si teď počne? Jak se dostane ke svému míčku? Jeho kamarád Marek přece určitě čeká, až mu ho přinese.
Kočka se podívala na míček, který se před ní objevil, a pak na vystrašené štěňátko, které před ní smutně kňučelo. Když si Áda všiml, že ho Micka vidí, zavřel oči a čekal, co se stane. Určitě na něj skočí se svými drápy a ublíží mu. Ale to se nestalo. Místo Micčina hrozivého pohledu a drápů uslyšel jen jemné mňouknutí. Áda opatrně pootevřel oči a uviděl, jak mu Micka posunula míček.
„Nemusíš se mě bát, vždyť jsme jedna rodina, žijeme tu spolu,“ řekla Micka pejskovi.
„Ale vždycky ses na mě tak hrozivě dívala,“ řekl vystrašeně Áda. Micka se zasmála.
„Protože jsi byl nový v naší rodině. Jen jsem si z tebe dělala legraci. Uvidíš, že budeme kamarádi,“ řekla jemně Micka.
Míček se dokutálel zpět k Ádovi.
„Děkuju, Micko,“ odpověděl pejsek a utíkal zpátky k Markovi, který ho už hledal po zahradě.
A tak se malý Áda nenaučil jen aportovat míček, ale naučil se i překonat svůj strach. Zjistil, že kočky nejsou vůbec tak hrozivé a Micka je ve skutečnosti milá kočička. Od toho dne se Áda už nebál koček. Spolu s Mickou a chlapečkem Markem zažívali každý den spoustu dobrodružství. Pejsek Áda rostl a chránil Micku i celou zahradu. A kočka Micka? Ta si s ním přece hrála s míčkem – a občas ho ještě trochu postrašila!
