Rodina Zubatých si naplánovala strávit prázdniny návštěvami svých příbuzných a přátel. Dnes se vypravili na zámek ve Strážnici. Přijedou odpoledne, prohlédnou si místní zámek a divy přírody a večer, až začne strašící hodina, poctí strýčka svou návštěvou.
Zubatá strašidla nasedla do auta a vyrazila na cestu. Protože strašidelná auta jezdí strašidelně rychle, brzy byla rodina na místě.
„Není tu kde zaparkovat,“ brblal Taťák.
„Tak to budeme muset udělat postaru,“ usmála se maminka.
Rodina vystoupila z auta. Když se nikdo nedíval, udělala maminka čáry máry rukou, luskla prsty a puf! Z auta bylo malé autíčko na hraní. Maminka ho strčila do kabelky a bylo to.
„Vidíš, Bubíku? Proto radši nezlobím,“ svěřovala se bratrovi šeptem Zubomila. „Mohla by mě proměnit na panenku barbie.“
„Ale jako barbína bys měla hustý růžový auto,“ smál se Bubík. „A partu kenů k tomu.“
„Hm, to ti fakt děkuju, Bubíku. Až tohle budu umět taky, proměním na figurku hrocha.“
Tou dobou už došli k zámku, kde taťák koupil vstupné na prohlídku. Zatímco si prohlíželi krásnou zámeckou místnost s výstavou, rozléhal se po zámecké chodbě povyk.
„Hů, hů, hů.“
„Hůkalko, nech si to na doma, ano?“ křikl druhý hlas.
„Hele, to je hnusnej vobraz,“ ozval se chlapecký hlas.
„Heji, chovej se slušně.“
Za chvilku se lomozící rodinka dostala do místnosti s výstavou, kde naše zubatá rodinka studovala vystavené hudební nástroje.
„Proč budeme čumět na nějaký rozšmajdaný housle?“ brblal chlapeček, který měl místo vlásků krásný zelený kudrnatý mech.
„Heji, nezlob a buď potichu,“ napomenula chlapce maminka, která měla hnědé rozježené vlasy a šaty spletené z rákosí.
Zubomila je hned poznala. To byla také strašidelná rodina. Akorát to nebyla zubatá strašidla, ale hejkalové. A jejich děti byly pěkně nezvedené. Pořád rušily, sahaly na věci, na které se nesmělo sahat, a pobíhaly a vrážely do ostatních lidí. Zubatá strašidla si oddechla, když opustila zámek a šla se raději projít ven tichou platanovou alejí.
Zubomila s Bubíkem zaslechli hlasy od zámku. To zase ti malí hejkalové něco tropili. Bubík se rozběhl napřed, aby to zjistil jako první. Zubomila se držela těsně za ním.
Doběhli před zámek. Tam, pod obrovským památným akátem, si děti kopaly s něčím kulatým. Už se dost zešeřilo, takže na první pohled to vypadalo jako míč. Ale pokaždé, když do toho míče kopli, ozvalo se: „Au!“
Bubík přimhouřil oči.
„Ségra, to není míč. To je lidská hlava!“
„A široko daleko tu žije jen jedno strašidlo, které má sundavací hlavu. Náš strejda ze Žerotína, za kterým jsme přijeli na návštěvu,“ povídala Zubomila.
„Nechte tu hlavu na pokoji,“ zakřičel Bubík na ty dva zlobivé lotry.
„Tak si ji chyť,“ zahučel na něj Hej, malý hejkálek, a kopl vší silou do hlavy.
„Au,“ poznamenala hlava otráveně a znuděně zároveň, fotbal ji očividně nebavil, a opsala oblouk ze země až do výšky.
„Pěkný výkop,“ poznamenala hlava odněkud shora. „Jsem z toho celý na větvi.“
A skutečně. Hlava strýčka ze Žerotína uvízla ve větvích akátu.
V tu chvíli dorazili rodiče hejkalové. Vynadali svým zlobivým dětem, že jejich zlobivost už na žebříčku od jedné do deseti překročila jedenáctku a že za to už na žádný výlet nepojedou a budou doma v močálu uklízet listí a sbírat žabí sliz. Nahnali děti do svého podivného vozítka z lesního porostu a odjeli.
„No jo, ale jak dostaneme hlavu dolů?“ ptala se Zubomila a bezradně chodila s pod stromem.
„Vylezeme si pro ni,“ navrhl Bubík.
„To nejde,“ zarazila ho hned Zubomila. „Je to památný starý strom, co kdybychom mu ublížili? Na ten se lézt nesmí.“
„Co kdybych se do té hlavy strefil kamenem? Třeba by ji to shodilo,“ napadlo Bubíka.
„Myslíš, že jsem snad málo pomlácený?“ ozvala se hlava a ještě dodala, že kamenem ji trefovat opravdu nebudou. Dokonce vyhrožovala, že by je pak kousla.
„Kdyby tak aspoň foukal vítr,“ postěžoval si Bubík.
„Nefouká, ale může. Pamatuješ, co jsme se ve škole učili?“ vzpomněla si Zubomila a hned předvedla kouzlo na přivolání větru.
A skutečně fungovalo. Poryv větru rozkýval větve a hlava spadla rovnou Bubíkovi do náruče.
„Čau, strejdo, přijeli jsme tě navštívit,“ povídal hlavě.
„To je od vás milé. Jde mi z toho hlava kolem.“
„Kde máš tělo?“
„Zůstalo asi ve sklepě. Ono bez té hlavy se mu chodí špatně. Pořád někam naráží. Asi ani nevylezlo schody.“
„Tak ho jdeme najít.“
To už je došli i taťák s maminkou. Děti jim krátce vysvětlily, co se tu přihodilo. Společně šli do sklepa, kde vrátili strejdovi hlavu na správné místo.
„A už neztrácej hlavu, strejdo,“ zazubil se Bubík.
„Neboj se, chlapče, nebudu se nikam vrhat po hlavě. Moji drazí známí,“ radoval se strýc, „dovolte, abych vás pozval na ochutnávku mého starého vína.“
Pak se strýc zarazil, podíval se na Bubíka se Zubomilou a povídal: „A vy dva, za to že jste mi zachránili hlavu, svěřím vám jedno tajemství. Ukryl jsem tady v tajných podzemních chodbách ohromný poklad. Hlídám ho tu dnem i nocí. Když se vám ho náhodou podaří do rána najít, můžete si ho odnést.“
Mamka s taťákem a strýcem dlouho do noci povídali o všem možném. Dlouho se neviděli, a tak bylo co vyprávět. Bubík se Zubomilou běhali po tajných chodbách, které vedly křížem krážem pod zámkem, celou noc. Poklad ale nenašli. Strejda ho schoval opravdu moc dobře. A hlídal ho jistě lépe než svoji hlavu.
