V teplé zemi zalité sluncem žila nejrůznější zvířata i nebezpečný hmyz. Kromě velkých hadů a pavouků byste tam našli i skákající klokany nebo koaly objímající stromy. Tato země se jmenuje Austrálie. Není to jen země plná všelijakých živočichů, ale je známá také svou nádhernou přírodou.
Na nádherných zlatých pláních této země žila i malá klokaní samička jménem Ruby. Bylo to ještě mládě, které se rádo choulilo v útulném břišním vaku své maminky. Tam se cítila v bezpečí před ostatními zvířaty a měla odtud skvělý výhled na okolní svět. Skákání se ještě velmi bála, a tak nejraději skákala s maminkou – tedy schovaná v jejím vaku.
Každý den maminka s Ruby ve vaku poskakovala po vysoké trávě, obdivovala dlouhá stébla trávy nebo skákala s ostatními klokany. Ruby se cítila v bezpečí, sama tak vysoko vyskočit ještě neuměla jako její maminka. Ale jednoho dne se to malá Ruby rozhodně naučí – jen nečekala, že ten den přijde tak brzy.
Bylo teplé slunečné ráno a Ruby spinkala v maminčině vaku. Najednou ale její maminka vysoko vyskočila a Ruby dopadla na prašnou zem. Vypadla z jejího vaku! Ruby se oprášila od písku, a než si setřela písek z očiček, její maminka odskákala pryč.
„Ach, mami! Tady jsem!“ volala malá Ruby, ale maminka klokanice už byla daleko. Ruby si sedla na zem a začala plakat. Pak si ale vzpomněla, že i ona je klokan. I když je ještě maličká, skákat přece určitě zvládne. Ruby se odrazila a skočila. Byl to malý skok, ale povedl se jí. Pak skočila znovu a znovu, až poskakovala po krajině.
„Já umím skákat!“ volala radostně a skákala dál, snažíc se maminku dohnat. Ale dohnat ji se jí nepodařilo. Unavená Ruby si po tolika skocích sedla na kámen. Její oči se zalily slzičkami. Co když svou maminku už nikdy nenajde? Není dost rychlá, aby ji doskákala.
„Ahoj!“ ozvalo se náhle. Před Ruby stál malý chlupatý pavouk. Ruby se ale jiných tvorů bála. Maminka jí vždycky říkala, že si má dávat pozor. Pavouk vypadal hrozivě, ale měl milý úsměv.
„Ahoj,“ odpověděla mu smutně Ruby. Musí být slušná, i když se bojí.
„Proč pláčeš?“ zeptal se jí pavouček překvapeně a posadil se na kámen vedle malé klokanice Ruby. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit.
„Ztratila jsem svou maminku,“ odpověděla mu smutně Ruby.
„Hmm, taková velká klokanice s vakem a bílou skvrnou na krku?“ zeptal se pavouček zvědavě. Rubyiny oči zpozorněly.
„Ano! To je moje maminka! Viděl jsi ji?“ zeptala se nevěřícně Ruby pavoučka. Ten přikývl a jednou nožičkou ukázal, že její maminka skákala tamhle na ten vysoký kopec.
„Děkuju, kamaráde!“ řekla Ruby a odskákala pryč. Pavouček se na ni mile usmál a popřál jí hodně štěstí.
Ruby nabrala odvahu. Už nebude plakat. Dokáže mamince, že je velká a že se nebojí. V přírodě si poradí i sama. Ruby skákala tak rychle, jak jen její drobné nožky dokázaly. A tu najednou, na vrcholu kopce, spatřila známou postavu. Stála tam její maminka a rozhlížela se po okolí.
„Pavouček měl pravdu!“ pomyslela Ruby na svého kamaráda, který jí pomohl.
„Mami!“ zakřičela Ruby a ještě zrychlila. Maminka se otočila a jedním velkým skokem vzala Ruby zpět do svého břišního vaku.
„Bála jsem se o tebe, ale vidím, že jsi byla statečná a doskákala jsi až ke mně!“ řekla jí maminka. Ruby se usmála a z únavy v bezpečném maminčině vaku usnula.
Od toho dne Ruby stále milovala jízdu v maminčině teplém a bezpečném vaku, ale teď už věděla, že dokáže skákat i úplně sama – a že je mnohem statečnější, než si myslela.
