Příběh o drakovi

Příběh, který ti budu vyprávět, se stal už hodně dávno. Tehdy ještě na zemi žilo několik draků. Nebylo jich mnoho, ale pár se tady schovávalo. Žili si pokojně na zemi a snažili se, aby je nikdo neviděl. Lidé většinou ani nevěděli, že existují. Neukazovali se před lidmi. Jen občas je někdo nečekaně na okamžik zahlédl. Někteří žili v lese. Jiní v mořích nebo v jezerech. Jeden z draků se zdržoval u vysokých skal. V zákoutí jedné velké jeskyně měl svůj domov.

Blízko těchto skal měl domek jeden chlapec. Byl to neposedný a odvážný kluk. Vlasy měl na hlavě pořád rozčepýřené jako hnízdo a z očí mu koukala vždycky nějaká rošťárna. Už ani nevím, jak se jmenoval, ale protože každý den rád chodil ke skalám a šplhal na ně, říkali mu všichni Kamzík. Miloval pocit, když lezl výš a napínal všechny své svaly, aby dosáhl na špičku. Navíc nahoře na skále – to byl krásný pohled do celého okolí. Vždycky se pořádně zajistil popruhy a lany, aby si neublížil. Jeho tatínek ho to dobře naučil.

Jednou se ale stalo něco, na co nikdy nezapomene. Když se jednou procházel kolem skal a pozoroval ptáky, kteří tam létají, objevil nahoře mezi kameny hnízdo. Chtěl se podívat dovnitř, jestli tam jsou vajíčka, a tak začal šplhat. Ani si neuvědomil, že nemá lana. Prostě lezl směrem nahoru. „To zvládnu. Není to až tak vysoko. Jen se podívám a půjdu dolů,“ říkal si sám pro sebe a stoupal na vrchol. Už byl skoro u hnízda, když v tu chvíli mu uklouzla noha. Visel za jednu ruku a nemohl se přitáhnout. Z posledních sil začal volat: „Pomoc, pomoc!“

Když tušil, že se neudrží a že strach sílí, z ničeho nic ucítil velký vítr. Začal ho nadnášet, jako by se k němu zvedala zem. Vítr se zvětšoval a on se cítil lehčí. Za chvíli na něčem stál. A to něco ho teď odnášelo směrem k zemi. Rychle se něčeho chytil a sednul si. Srdce mu bušilo tak rychle, že myslel, že mu snad vyskočí. Pomalu a bezpečně ho ta věc snesla až na zem. Seskočil a až teď se mohl podívat, co ho vlastně zachránilo.

Byl to drak. Byl tak obrovský a krásný. Kamzík by se mu snad vešel i jen do nosní dírky. Chlapec tam stál s otevřenou pusou. Slyšel už o dracích, ale nebyl si jistý, jestli existují. Teď tu jeden stál přímo před ním. Drak neodlétal, a tak se Kamzík k němu opatrně přiblížil. Natáhl pomalu ruku, sklopil oči a čekal, jestli mu drak dovolí se ho dotknout. Najednou ho na ruce zahřálo. Drak se jemně otřel o chlapcovu ruku. „Děkuji ti, kamaráde. Zachránil jsi mi život. Neměl jsem tam lézt bez lana. Nebýt tebe, špatně by to dopadlo,“ řekl vděčně Kamzík. Drak kývnul hlavou a mrknul na důkaz toho, že rozumí. Pak odešel.

Dlouho Kamzík draka neviděl. Chodil ke skále pravidelně. Rozhlížel se z výšky na všechny strany, ale nenašel ho. Až jednou, když na procházce Kamzíka překvapil déšť, rychle se schoval do nejtemnější jeskyně. A tam našel spát svého zachránce draka. Když se drak probudil, zjistil, že je u něj jeho malý kamarád. Přitulený a schovaný do jeho velkých tlap. Od té doby už i drak věděl, že se Kamzíka nemusí bát, že je to přítel, který ho nevyzradí ostatním lidem a který ho má rád. Vzniklo mezi nimi nerozlučné pouto přátelství.

Tohle se stalo už dávno. Dneska draci neexistují. Ale jsou kolem nás jiní zvířecí kamarádi, kteří si zaslouží naší důvěru a lásku, co myslíš?