Péťa a její kouzla

4 min. čtení

Na konci města stál vysoký panelákový dům. Měl několik pater. V tom nejvyšším patře v osmém bylo ale něco jinak. Okna v tomto patře zdobily nádherné barevné záclony. Při každém záblesku sluníčka se třpytily do všech stran. Občas jakoby se v těch oknech ukázaly blesky a zvláštní světélkující barvy. Kdo tam bydlel? Žila v něm mladá dívka Péťa. Nebyla to ale jen tak ledajaká slečna. Byla to dobrá a milá čarodějka.

Už na první pohled šlo vidět, že se jí nikdo nemusel bát. Byla vysoká, štíhlá a mladá. Její světlé kudrnaté vlasy se jí nakrucovaly jako prstýnky. Černé brýle ji pomáhaly vypadat trošku přísněji. A když se usmála, tak v puse se jí blýskala pestrobarevná rovnátka. Každý ji měl rád, protože svou dobrosrdečnou povahou a milým úsměvem každého doslova kouzelně očarovala.

Ve svém bytě na osmém patře pěstovala na balkoně několik bylinek, schovávala si tam spousty kamenů, květin a koření ze kterých vařila své lektvary. Na polici měla položenou tlustou knihu receptů a kouzelnických říkadel. Vždycky, když chtěla používat svá kouzla, vyhledala si v ní recept a začala vařit. A protože krásně zpívala, tak své pořekadlo vždy zazpívala. To bylo její pravidlo.

Jednou se naše mladá čarodějka Péťa procházela po městě a viděla něco, co jí zaskočilo. Na hřišti sedělo několik dětí. Hrály si tam spolu daleko od ostatních. Šlo vidět, že byly smutné. Péťa k nim přišla, sedla si vedle nich a zeptala se: „Ahoj, jak se máte? Zdá se mi to, nebo se něco stalo?“ Jedno z dětí si utřelo slzy a začalo vysvětlovat: „Víš, naše milá čarodějko s tímhle asi ani ty nic neuděláš. Jsme smutní, protože ostatní si s námi nechtějí hrát. Protože nevypadáme hezky. Podívej, někdo z nás má škaredé znaménka, někdo je moc malý a někdo zase moc vysoký.“ „To ale není důvod, abyste se nelíbily ostatním a aby si vás nevšímali. Neboj, já to tak nenechám.“ Řekla Péťa a rychle šla k sobě domů.

Okamžitě si vzala knihu kouzel, listovala a četla. „Tady to je, už to mám!“ Vítězně zajásala. Vzala si hrnec. Nasypala tam nějaké bylinky. Pak tam přidala koření. Kolem hrnce dala několik barevných kamenů. Vzala šátek, začala s ním mávat kolem hrnce a zpívat: „Až se zítra budeš dívat na svět kolem nás, uvidíš tu velikost všech krás. Tak se neboj a poznej lidi kolem sebe, je to jen tvůj boj, tak nemysli na sebe.“ Při téhle písní se otevřela okna. Vítr rozevlál záclony. Prosvištěl po celém bytě a pak udělal kolem hrnce vír. Šátek se zvedl a vítr do něj nafoukal kouzelný blýskavý prášek z hrnce.

Čarodějka Péťa si vzala šátek s práškem do ruky. Přišla k otevřenému oknu ve svém osmém patře a rozfoukala prášek po městě. Vítr ho roznášel dál a dál do všech koutů. Spadl na každého člověka. V tu chvíli se lidé začali spolu kamarádit všichni. Ti krásní i méně hezcí. A proč? Péťa vykouzlila prášek, který když na někoho spadl, tak viděl druhého člověka, jaký je uvnitř. Takže když vypadal někdo legračně, že měl třeba křivý nos a velké uši, druzí ho viděli pořád jako hezkého člověka. Divný nos ani uši neviděli. Protože měl hezké srdce a vlastnosti. Naše milovaná čarodějka zase pomohla lidem v našem městě.

Na kraji města ve vysokém domě bydlí Péťa pořád. Kouzlí a čaruje a dává pozor na lidi ve svém městě. Pomáhá jim svými kouzly, učí lidi radovat se z maličkostí a vidět na druhých jen to dobré. Pokaždé když se zavlní záclony v jejím okně a objeví se třpytivé barvy, všichni ví, že naše milá Péťa začíná kouzlit. A to nejen se svým kouzelným úsměvem.

4.4/5 - (13 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..