Byl krásný slunečný den a jaro se k nám pomalu, ale jistě blížilo. Byla jedna farma posetá krásnými loukami, kde žilo spoustu zvířátek. Na farmě žila i malá kozička jménem Lony. Milovala cítit teplé slunce na zádech a hrát si v měkké travičce ve svém výběhu. Jedné věci se však malá Lony bála.
Měla strach z lidí. I když lidé na farmě byli přátelští a s láskou se starali o všechna zvířátka, malá kozička z nich měla strach. Vždyť přece nevypadali jako jiná zvířátka, neměli ani srst a chodili legračně po dvou, dokonce jim z úst vycházela zvláštní slova. Kdykoli Lony spatřila farmáře nebo jeho rodinu, utíkala se schovat za mámu nebo běžela do bezpečí stodoly. Její máma jí však vždycky říkala:
„Lidé na této farmě jsou laskaví, Lony. Krmí nás a starají se o nás, nemusíš se jich bát,“ říkávala jí.
Ale malá Lony se jich přesto bála – přece jen byli jiní než zvířátka.
Jednoho dne, když se Lony procházela po farmě a vychutnávala si travičku, všimla si, že se k ní najednou někdo blíží. Rychle se běžela schovat za malý keřík, aby si jí nikdo nevšiml. Byla to malá holčička. Na hlavě měla legrační copy ovázané barevnými mašlemi a na tváři veselý úsměv. Vskutku vypadala jinak než zvířátka na farmě, říkala si Lony. Holčička v červených šatech a modrých holínkách si vesele vykračovala přímo směrem k ní. Byla to Diana, farmářova dcera.
Srdce Lony začalo bít jako o závod, když se k ní holčička veselým krokem rychle blížila.
Diana se zastavila pár kroků od keře a jemným hlasem promluvila:
„Ahoj, Lony,“ řekla potichu,„já jsem tvoje kamarádka, nemusíš se mě bát, neublížím ti,“ usmála se na kozičku.
Lony nesměle vykoukla zpoza keříku, ale neměla odvahu vykročit směrem k holčičce. Holčička se snažila, jak jen mohla, ale malá kozička ne a ne vyjít zpoza keře.
Diana se však nevzdávala a další den se opět vypravila za malou kozičkou. Lony byla právě na louce, kde se pásla. Právě si vychutnávala chutnou travičku a bylinky. Tentokrát však měla Diana něco v ruce. Byl to malý kousek chutného jablíčka. Ó ano, kousky ovoce malá Lony skutečně miluje!
Lony se nesměle vydala směrem k holčičce. Pomalu udělala malý krok vpřed a pak další. Když byla dost blízko, holčička položila jablíčko na travičku a Lony se k němu rychle přiblížila a zakousla se.
Diana se zasmála.„Vidíš, jak je chutné!“ smála se a opatrně položila ruku na malou Lony. Jemně ji pohladila po zádech a malá kozička se zachvěla strachy a rozběhla se zpět do stodoly. Lekla se.
I když se holčičky malá kozička ještě pořád bála, už si od ní vzala jablíčko. Den co den Diana navštěvovala Lony a vždy jí přinesla nějakou dobrotu. Ať už čerstvou trávu, křupavou mrkev, nebo ta šťavnatá jablíčka, která tak miluje.
Lony se sice stále bála, ale začala přemýšlet o tom, že Diana přece jen není tak hrozivá, jak si o lidech Lony myslí. I když není zvířátko jako ona a z úst jí jdou legrační slova, neznamená to, že nemohou být kamarádky.
Jednoho časného rána, když Diana přišla na louku, kde se právě Lony pásla se svou mámou, stalo se něco nevídaného.
Lony se podívala na svou mámu, která jí přikývla a něco pošeptala, a Lony se s radostí rozběhla směrem k holčičce. Dianě se nahrnuly slzy do očí.
„Tak přece jsi mi začala konečně věřit. My ti neublížíme,“ řekla a pohladila malou Lony. Ta se nechala a vzala si od holčičky chutnou mrkvičku.
Od toho dne už se Lony malé Diany nebála. Každý den spolu trávily čas na farmě a staly se z nich nerozlučné přítelkyně. Diana si postupně získala srdce Lony. I když to trvalo déle, holčička se nevzdávala. Přestože měla Lony stále strach z ostatních lidí, s pomocí holčičky se naučila nebát se ani jich.
I když chodili legračně po dvou a mluvili legračně, vskutku nebyli tak hroziví, jak si celou tu dobu myslela.
