Byla jednou jedna malá holčička Anička, která ráda běhala po světě. Žila jen se svou babičkou a vždycky se jí snažila pomáhat, jak jen mohla. Když jí zbyl čas, chodila se procházet na louku nedaleko domku. Ráda si tam hrála s motýly a pletla věnečky z květin.
Jednoho dne Anička celý den pomáhala babičce na zahradě, pak jí sbírala bylinky na čaj a nosila dřevo do pece. K večeru, když spolu večeřely, se Anička babičky zeptala: „Babi, mohla bych se na chviličku podívat na louku? Chci vidět západ slunce.“
„Dítě moje, ale vždyť už je pozdě,“ odpověděla babička ustaraně.
„Ale jen na chviličku,“ prosila Anička a babička nakonec svolila. Jen jí připomněla, že se má vrátit, než se úplně setmí.
Anička si obula růžové střevíčky a rozběhla se na louku. Sbírala květiny, aby babičce udělala kytici. Modré pomněnky, fialky i pampelišky, které teď rozkvétaly po celé louce. Ani si nevšimla, že se už setmělo. Když se chtěla vydat domů, zahlédla na konci louky malé světélko.
Chvilku přemýšlela, že by se měla vrátit, aby o ni babička neměla strach, ale zvědavost jí nedala. Rozběhla se tedy na konec louky, kde objevila jeskyni, a nakoukla dovnitř. Nevěřila vlastním očím – byly tam víly! Měly šatičky různých barev, stužky ve vlasech a kouzelné hůlky v rukou. Jedna víla právě prolétla kolem vchodu a všimla si Aničky, jak se krčí v trávě a sleduje je.
„Ale, ale… někdo nás pozoruje. A kdo ty jsi?“ zeptala se víla.
„Já jsem Anička a bydlím s babičkou nedaleko louky. Chodím sem skoro každý den, ale vás jsem tu ještě nikdy neviděla,“ odpověděla překvapeně.
Najednou k nim přistoupila starší víla v zelených šatech:
„My si tě pamatujeme. Narodila ses v zimě, během největší vánice toho roku. Že je to tak, děvčata?“
„Jak to víte?“ zeptala se Anička a posadila se na kámen uprostřed jeskyně.
„Jsme přece čarovné víly. Známe každého člověka a rozhodujeme o jeho osudu,“ řekla víla v třpytivých modrých šatech.
„A co ty, Aničko? Jsi hodná holčička?“ ptala se víla ve žlutých šatech zářících jako slunce.
„Ano, jsem. Každý den pomáhám babičce, dělám vše, co mi řekne. Nejsem zlobivá, jen se mi někdy nechce jít spát,“ přiznala Anička a víly se zasmály.
„No… za to, že jsi tak hodná, dostaneš od nás tří víl dárek,“ řekla opět nejstarší víla.
„Jaký dárek?“ zeptala se Anička. Víla v modrých šatech k ní přistoupila a řekla:
„Dávám ti dar štěstí. Ať se v životě pustíš do čehokoliv, bude se ti v tom dařit.“
„A já ti dávám dar pravé lásky. Až přijde čas, potkáš toho nejhodnějšího a nejlaskavějšího muže,“ řekla víla v růžových šatech.
„A co by sis přála jako poslední dar ty sama?“ zeptala se nejstarší víla. Anička se zamyslela.
„Přeju si, aby moje babička byla zdravá a nic ji nebolelo.“ Víla se usmála:
„To je krásné přání od srdce – a já ti ho splním.“
Protože už byla tma a bylo pozdě, víly Aničku doprovodily domů. Babička o ni měla strach, ale Anička jí hned začala vyprávět o kouzelných vílách a o tom, jaké dary dostala.
A jak se Aničce žilo dál? Dary jí provázely celým životem. Babička byla od té noci zdravější, Aničce se v životě dařilo. Stala se z ní šikovná švadlena, kterou měl každý rád. Po svých osmnáctinách poznala mládence Honzu, kterého si zamilovala pro jeho dobré srdce. Vzali se, a jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes.
Nádhera