Každý den chodila Anička do lesa. Procházela se po mechu, povídala si se stromy, sbírala houby na polévku a šišky do kamen. Znala každou pěšinku, každé borůvčí i každý kořen. Myslela si, že ji vůbec nic nemůže překvapit. A přece!
Jednoho dne si všimla, že jedna ze starých borovic na konci lesa má ve kmeni velikou černou díru. Anička se lekla. Co když ubohému stromu někdo ublížil? Co když někdo díru vykutal či vykloval? Aničce bylo staré borovice moc líto. Ještě si dobře pamatovala, jak ji bolelo koleno, když spadla na kole a odřela se. A to neměla ani zdaleka takové zranění, jako chudák borovice.
Nelenila a rozeběhla se po lese hledat datla. To je přece lesní lékař. Rozumí stromům a zbavuje je neduhů. „Pane Datle!” volala Anička na celé kolo.
Netrvalo dlouho a na pana Datla narazila. Seděl zrovna na kmeni velikého dubu a kloval a kloval. Anička musela počkat, až svou práci dokončí, a potom spustila. „Támhle na té staré borovici, tam jsem našla veliký otvor. Pojďte se tam prosím podívat, určitě ji to moc bolí!“ Datel nelenil, rozletěl se, kam ho Anička vedla, a cestou si lámal hlavu, co za brouka mohlo vykousat tak velkou díru, jakou Anička ukazovala rukama.
Když k borovici dorazili, Anička ukazovala prstem do míst, kde opravdu zela velká černá díra. Datel k ní zaletěl blíž, prohlédl si ji, a pak se rozesmál. „Aničko, vždyť to není žádné zranění. Tahle borovice je úplně zdravá! Díra ve kmeni, která tě vylekala, je jenom dutina. Může ji mít každý strom, ubytovat se v ní dokonce můžou různá zvířátka. V téhle zatím nikdo nežije, ale jistě ji už brzy obydlí veverčí rodinka či noční sova.“
Aničce se ulevilo, že borovici nikdo neublížil. Poděkovala datlovi a každý den se chodila k borovici dívat, zda z dutiny neuvidí vykukovat huňatý veverčí ocásek nebo velké soví oči.
