Kdysi dávno žil na hradě Cvilín rytíř. Měl krásnou dceru Karolínu, kterou držel na svém hradě a obklopoval ji zlatem, penězi a drahými šperky. Ale Karolína ty věci nikdy nechtěla. Věděla totiž, že je její otec získal nepoctivě přepadáním a okrádáním lidí. A tak všechno bohatství rytíř shromažďoval ve sklepení.
Jednoho dne se rytíř ze své loupežné výpravy nevrátil. Přepadl totiž na cestě do města čarodějku, která ho potrestala za všechny jeho ošklivé činy. Proměnila ho ve strom u cesty. Její trest padl také na jeho dceru Karolínu. Ta musela zůstat dál na hradě, a dokud nebude vysvobozena, musela hlídat poklad.
Uplynulo mnoho a mnoho let, během kterých se hrad bez majitele rozpadl a zůstala z něj pouhá zřícenina. Právě kolem této zříceniny šli dva kamarádi z nedalekého Krnova. Jeden se jmenoval Lukáš, byl to poctivý a chudý švec, který šel do světa hledat práci. Ten druhý se jmenoval Libor, byl to syn pána z Krnova. Libora rodiče vyhnali do světa na zkušenou, protože už se nemohli dívat na to, jak jejich synek leží pořád doma na peci.
„Já ti vůbec nevím, co mám v tom světě dělat,“ povídal Libor a žvýkal u toho další z buchet, které mu maminka upekla na cestu.
„Co třeba pracovat?“ navrhoval Lukáš.
„Cože? Si se zbláznil, ne? Já pracovat nehodlám. Najdu si nějakou princeznu a budu si žít jako král.“
„Princeznu? Kde by se dnes vzaly princezny? Navíc v pohádkách by sis tu princeznu musel zasloužit. Třeba porazit draka nebo tak něco.“
„Neboj se, Lukáši. Takhle draka chytnu a puf!“
„A puf? Hodíš po něm buchtu?“ smál se Lukáš.
„To asi těžko. Tahle byla poslední.“
„Cože? Tys to všechno snědl? Ani jednu jsi mi nenechal?“
„Víš moc dobře, že se nerad dělím, kámo,“ povídal Libor. „Je mi těžko, jdeme už věčnost. Chce se mi spát.“
„Tak přespíme tady,“ navrhl Lukáš a ukázal na zříceninu hradu.
„Myslíš, že tam mají teplou pec? Nebo aspoň postel?“ ptal se Libor. Ale Lukáš jen zavrtěl hlavou a nechal kamaráda, ať si pěkně kňučí. Ustlali si ve zřícenině věže a usnuli. Lukáš spal špatně, hlad ho budil, a tak se převaloval z boku na bok. Když tu zaslechl dívčí hlas: „Kdo zde vydrží tři noci a neuteče, zvítězí nad zlou kletbou a už nikdy nebude žít v nouzi.“
Druhý den ráno řekl Lukáš Liborovi, co slyšel. „To se ti zdálo,“ smál se Libor. „Ale chození mě zrovna moc nenadchlo, tak tu klidně můžeme pár dní zůstat.“
Jenže druhou noc se nestalo vůbec nic. Libor se nezapomněl ráno Lukášovi pořádně vysmát a připomněl mu, že to byl opravdu jenom sen. I přesto Lukáš trval na tom, že ještě jednu noc tu přece jenom vydrží.
Třetí noc vzbudilo oba kamarády syčení. Všude po zemi se objevily stovky hadů. Slizká těla se plazila všude, kam oko pohlédlo. Libor zařval a dal se na útěk. „Za tu hrůzu nestojí žádné bohatství! Nouzi stejně nemám, tak hurá zpátky za pec! Maminko, pomoc!“
Lukáš měl užuž chuť rozběhnout se za ním, když vtom se ozval znovu ten dívčí hlas: „Počkej. Neutíkej. Zvítězíš.“ Lukáš zavřel oči a snažil se nevnímat syčení a kroutící se těla hadů kolem nohou. Když už měl pocit, že mu jeden z nich leze po noze, zakokrhal ve vsi kohout a sluneční paprsky osvětlily krajinu. Hadi zmizeli, místo nich stála před Lukášem krásná princezna.
„Děkuji ti, statečný jinochu, že jsi mě vysvobodil,“ řekla. „Jsem Karolína. A hlídám tady už mnoho a mnoho let. Konečně se našel někdo dost odvážný, aby překonal svůj strach a zachránil mě. Pojď.“ Karolína zavedla Lukáše do sklepení, kde si nabrali peněz, co pobrali, a vydali se k Lukášovi domů.
Brzy se konala slavná svatba. Lukáš si vzal za ženu bohatou princeznu a Libor zůstal dál za pecí, kam mu donesli svatební koláče. Říká se, že hrůzou zešedivěl a že od té doby z pece už nikdy neslezl.
Nyní jsem četla poslední z pohádek o hradu Cvilín a dvou kamarádech a jedné princezně. Moc se mi ten příběh líbí pocházím z města Krnova v jehož místě se příběh odehrává.Mam ráda takové příběh y s dobrými konci. Děkuji za ně i nemocné děti jímž je načítání.