Byla jednou jedna krásná dívka Hanka, která žila se svou babičkou v chaloupce v maličké vesničce. Moc toho věru neměly. Krásná dívka pomáhala babičce, jak jen mohla. Uklízela, nakupovala, pekla. Hanka už rodiče neměla, a právě proto byla své babičce vděčná za hodně. Právě ona krásnou dívku totiž vychovala. Hanka se svojí babičkou pekly všelijaké koláčky.
Každý den chodila Hanka na vesnický trh, kde prodávala domácí koláčky či chléb, které s babičkou upekly. Jejich pekařské umění bylo známo po celém okolí. Práce se vskutku nebála a každý haléř se jim hodil.
Babička už na trh nezvládala dojít, tak když Hanka dospěla, chodila tam sama. Vesničané ji měli rádi, byla skromná a krásná, nejeden chlapec o její srdce bojoval. Hanka však věřila na pravou lásku, že jednou potká toho pravého.
Jednoho sychravého dne bylo na trhu rušno. Lidé se procházeli kolem stánků zabalení v kabátech a vyjednávali ceny s prodávajícími. Jako každý den stála Hanka ve svém malém stánku a prodávala své pečivo. Vlasy měla hnědé jako oříšek, dlouhé až po pas, svým krásným úsměvem a očima jako oceán vítala každého zákazníka na trhu, který si přišel nakoupit. Den ubíhal jako voda. Prodala už skoro všechno. Prohodila pár slov s malým vrabcem, který si sedl na stůl, a opatrně mu dala drobky chleba.
Její debatu s ptáčkem přerušil mladý muž na koni. „Dobrý den, mladý pane, co Vám nabídnu?“ zeptala se slušně a ruce od drobků si oprášila do umolousané zástěry.
„Doslechl jsem se, že máte ty nejlepší koláče v okolí!“ odpověděl mladý muž. Jednou rukou přidržoval zdatného bílého koně. Byl celý od bláta a na hlavě měl kapuci.
„Ano, mladý pane, mám makový, oříškový i povidlový, který si ráčíte přát?“ zeptala se sladkým hlasem Hanka.
„Ořechový,“ odpověděl jí mile mladý muž a v kapse hledal mince. Přívětivě se na Hanku usmál, z čehož znervózněla. Opatrně zabalila ořechový koláč do běloučké utěrky, který pak podala chlapci. Mladý muž jí položil mince na pult a potichu dodal: „Děkuji, krásné děvče!“ A položil rudou růži na stůl, nasedl na koně a odjel. Od nikoho ještě nic takového nikdy nedostala. Dívka se začervenala, ale nestihla tajemnému muži ani poděkovat a ten už se ztratil na trhu plném lidí.
Zbytek dne proběhl rychle jako vichr. Když odbila pátá hodina, dívka prodala všechno. Krásnou růži si opatrně vložila do pleteného košíku, který byl už prázdný, a vydala se do chaloupky k babičce. Jak tak Hanka kráčela myslí za tajemným mládencem, z myšlenek ji vytrhlo troubení královského pochodu:
„Na známost se dává, že zítra bál v království za horou se koná, mladý princ Filip se mužem stává! Princ Filip si vybere svoji nevěstu. Každá svobodná mladá dívka v krásných šatech je vítaná na zámku, až slunce zapadne za horu!“ opakoval hlas po vesnici se svým doprovodem. Ve vesnici nastal chaos.
Každá mladá slečna utíkala do krejčovství či butiku koupit si něco na sebe. Hanka však takové štěstí neměla. Měla sice nějaké mince z prodaného pečiva, ty však musela dát babičce, aby měly z čeho žít. Jaké by to ale bylo zatancovat si s princem? A stát se princeznou? Přemýšlela Hanka, když otevírala vrzající dveře do chaloupky.
„Nad čím tak přemýšlíš, vnučko moje?“ zeptala se jí babička, která právě zametala.
„Zítra je bál, ale já nemám šaty,“ odpověděla smutně Hanka, položila na stůl svůj proutěný košík, snědla hrachovou polévku a vydala se do teplých peřin.
„To je ale krásná růže, kdyby tak měla kouzelnou moc a vyčarovala ti ty nejkrásnější šaty!“ řekla babička, když spatřila růži v košíku, a mrkla na svou vnučku, která se už přikrývala teplou peřinkou.
A jak to nakonec dopadlo? Dostala se krásná Hanka na bál? Zatančila si s princem Filipem? To se, milé děti, dozvíme v další části.
