Na samém okraji jedné vesnice žili dva sourozenci – Karlík a Lotka. Bydleli tam s maminkou, tatínkem a jejich pejskem. Každý den byl pro ně něčím zvláštní a zažívali spolu různá dobrodružství. A co zažili dnes? To vám teď budu vyprávět.
Každé dopoledne, když maminka vařila oběd a tatínek byl ještě v práci, si Karlík s Lotkou hráli v pokojíčku. Někdy hráli divadlo a jindy zase Člověče, nezlob se! Dnes si ale nevybrali příliš vhodnou zábavu. Rozhodli se, že si budou kreslit. Ale ne na papír, nýbrž na velkou bílou zeď, která je opravdu veliká a tak budou mít na malování hrozně moc místa.
Když je přišla maminka zavolat k obědu, zůstala stát s ústy otevřenými dokořán. „Co jste to provedli? Copak nevíte, že v šuplíku máte spoustu papírů na kreslení a dokonce i omalovánky?“ Rozkřičela se maminka. Karlík s Lotkou sklopili hlavy k zemi a mamince se omluvili.
Po obědě maminka za dětmi přišla s nápadem. „Co kdybychom šli ven a malovali si křídami na chodník?“ Povídá. Karlík ani Lotka křídami ještě nikdy nemalovali, a proto se ven velice těšili. Nakreslili s maminkou mnoho krásných obrázků. Jedním z nich byl obří drak, na jehož krku se drželo sedm obřích a strašidelných hlav.
Netrvalo to dlouho, co se nad dětmi a maminkou začala stahovat ošklivá mračna. Nejdříve začaly padat jen malé dešťové kapky, ale za chvíli se ukrutně rozpršelo. Děti pozorovaly, jak se jejich obří sedmihlavý drak ztrácí. Utíkaly proto pro deštníky a snažily se zachránit alespoň jednu z jeho hlav. Bylo to marné. Déšť stále neustával a děti byly smutné.
„Stihla jsem vás vyfotit i s tím hrůzostrašným drakem,“ povídá dětem maminka s úsměvem. Jakmile přijel tatínek domů, maminka mu ukázala fotku, co dnes děti nakreslily. Děti tak měly památku a pro příště si pamatovaly, že na zdi v domě se kreslit nesmí. Od té doby si velice často a rády kreslily venku křídami a občas se k nim přidal i tatínek s maminkou. Z jejich chodníku před domem se tak stala jedna obří tabule na kreslení.
