Jak víla pomohla Janičce

4 min. čtení

V daleké vesnici stál malý domek. Bydlela v něm holčička s huňatým pejskem. Jmenovala se Janička. Černovlasé děvčátko s hnědýma očima a krásným úsměvem. Jenže právě teď byla smutná. Stála na chodníku před svým domečkem a v ruce držela vodítko pro svého pejska. Ten věrně seděl vedle ní. Oba se koukali na dům a tvářili se posmutněle.

Najednou za nimi zatroubilo auto. Velké nákladní auto. Bylo to stěhovací auto. Plně naložené. Všechny věci patřily Jance, jejímu pejskovi a jejím rodičům. Měli se stěhovat daleko odtud, a proto byla Janička i její pejsek nešťastní. Ještě chvíli stáli před domkem – chtěli se se vším tady rozloučit.

„Jani, už je čas!“ volala na holčičku maminka. Čas nastoupit do stěhovacího vozu a odjet. „Ach jo, tak pojď, kámo, jdeme!“ smutně řekla Jana svému pejskovi. Nastoupili do vozu a odjeli.

Na nový domov si Janička i její pejsek museli zvyknout. Trochu jim to trvalo, ale za nějakou dobu se jim začalo líbit i v novém domě. Občas se jim ale přece jen zastesklo po tom starém, kde bydleli.

Jednou takhle seděli na terase, koukali se do dálky a vzpomínali na svůj bývalý domov, když tu se něco daleko v trávě zatřpytilo. Malé světýlko. Jak se přibližovalo k nim, bylo větší a větší. Když se světýlko objevilo před nimi, zjistili, že je to ve skutečnosti víla, kolem které se line krásná záře. Janička s pejskem na ní nevěřícně pohlédli.

Když víla uviděla, jak jsou překvapení, začala vše vysvětlovat: „Ahoj, já jsem kouzelná víla Jasněnka. Už delší dobu vás pozoruji. Vím, proč jste tak smutní a že se vám občas zasteskne po vašem bývalém domově. Chtěla bych vám pomoci.“

„Ale jak?“ zeptala se hned Janička. „Něco vám dám,“ pokračovala víla. „Tady máte ode mě glóbus. Není obyčejný, nýbrž kouzelný. Třikrát s ním zatočte a pak ho stačí zastavit na místě, kam byste se chtěli podívat. Prstem na místo ukážete. Zavřete oči a představíte si ho. A pak uvidíte, co se bude dít.“ Víla Jasněnka se usmála, dala jim do ruky kouzelný glóbus a zmizela.

Janička s pejskem i glóbusem rychle běželi do svého pokojíčku. Položila ho na stůl a nervózně si mnula ruce. Chtěla ho vyzkoušet, ale bála se. Natáhla na něj ruku, a než s ním třikrát zatočila, podívala se na svého pejska a zeptala se: „Tak co myslíš, mám to zkusit?“ Pejsek štekl na znamení souhlasu.

Janička se nervózně nadechla, pak zase vydechla a zatočila glóbusem. Otočila s ním třikrát, našla na něm město, kde původně bydlela, a ukázala na něj prstem. Potom zavřela oči a představila si svůj bývalý dům. Udělala vše, jak jí poradila víla Jasněnka.

Najednou to kolem Janičky začalo svítit jako kolem víly. Záře se zvětšovala a kouzelně se točila kolem. Janička chytila svého pejska do náruče a přivřela oči. Pak se zablýskalo. Než Janička otevřela oči, stála přesně na místě, které prstem vyznačila na glóbusu. Ocitla se u svého bývalého domu. Ten kouzelný glóbus ji tam dokázal přenést. Janička byla šťastná, snad ještě víc než její pejsek. Užili si skvělé odpoledne na místě, kde to měli moc rádi. A zpátky se dostali úplně stejně. Glóbus se totiž přemisťoval s nimi.

Od té doby Janička a její pejsek už nikdy nebyli smutní. Když se jim zastesklo, zatočili s kouzelným glóbusem a zajeli si na místa, kde to měli rádi. Navíc Janička byla moc ráda, že si víla všimla, že je smutná, a pomohla jí. A tak se i ona rozhodla vnímat okolí, všímat si svých kamarádů, aby jim pak mohla pomoci nebo je rozveselit. A na tohle nikdy díky víle nezapomněla.

4.4/5 - (88 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..