Hrad Bouzov – Princezny na vdávání

Před mnoha a mnoha lety, když ještě místo aut jezdili lidé na koních nebo chodili po svých, stál nedaleko hradu Bouzov na skále zámek. Lidé z něj kdovíproč utekli, zůstala tam bydlet jen stařena se svým psem a kočkou, ale ta hrad brzy proklela a nikdo se už nikdy neodvážil hledat. Dokud tam osud nezavedl tři chlapce – Mikeše, Kokeše a Jakeše. 

Tři chlapci se vydali do světa, aby si našli práci. Došli až do Bouzova, kde prosili o práci. Ale marně. Pán hradu je dal vyhnat, a tak Mikešovi, Kokešovi a Jakešovi nezbylo nic jiného, než se v noci vracet lesem. Klopýtali o kořeny a klacky, na cestu pořádně neviděli a každou chvíli se něčeho polekali. 

„U koňskýho kopyta,“ nadával Kokeš. „Je tma, že si nevidím ani na špičku nosu. Nepočkáme tu do rána?“ 

„Vždyť ani nevíme, kde jsme. Mohli bychom špatně skončit,“ rozmlouval mu to Jakeš. 

„Máš snad strach, že potkáme perníkovou chaloupku?“ 

Pohádka ke čtení - Hrad Bouzov – Princezny na vdávání
Hrad Bouzov – Princezny na vdávání

„To je nápad, Kokeši,“ zaradoval se Mikeš a bez dalšího vysvětlování vyšplhal na strom. „Támhle vidím zámek, který září do noci jako obří světluška,“ hlásil po chvíli Mikeš. „A je blízko. Jsme skoro u něj.“ Chlapci se vydali směrem za světlem. Došli skutečně ke krásnému zámku, kde je uvítal moc milý stařík. 

„Pojďte dál, chlapci. Bude nám ctí, když s námi povečeříte a přijmete naše pohostinství.“ 

„Nám?“ ptal se Kokeš a rozhlížel se, s kým tam stařík ještě bydlí. 

„Toto jsou mé dcery. Moc rády vám budou dnes večer dělat společnost,“ povídal stařík a ukazoval na krásné princezny. „Ta s modrýma očima jako jasné nebe se jmenuje Babulka, ta s hnědými jako kaštany je Hafulena a ta třetí s očima zelenýma jako jarní tráva je Kočanda.“ Chlapci usedli ke stolu spolu s princeznami a jedli a pili, pili a jedli, společně se veselili. Než šli mládenci spát, povídá jim stařík: 

„Pánové, nechcete moje dcery za manželky? Vidím, že jste si padli do oka. Má to ale podmínku. Nesmíte už ze zámku nikdy odejít.“ 

„Můžeme si to nechat projít do rána hlavou?“ ptal se Kokeš. „Musíme se společně všichni poradit.“ „Ale jistě. Sladké sny,“ rozloučil se s nimi stařík a zmizel někde v chodbě. V noci se ozvalo ťukání na dveře, kde spali chlapci. 

„To jsem já, Babulka. Pojď ven, Jakeši.“ „Až ráno, Babulko. Přijdeme za vámi společně.“  

Další zaťukání vzbudilo Kokeše. „Kokeši, to jsem já. Hafulenka. Pojď za mnou ven.“ „Ještě je brzo, chci ještě spát. Ráno moudřejší večera,“ zabručel rozespalý Kokeš, otočil se na druhý bok a zase hlasitě chrápal. 

Třetí zaťukání se ozvalo za svítání. „Mikeši, pojď za mnou ven. To jsem já. Kočanda.“ „Ráno už je blízko, Kočando. Brzy se vzbudí i kamarádi a přijdeme za vámi všichni. Kdo ví, jestli se jim budete líbit stejně jako večer.“ 

Ráno se chlapci probudili a otevřeli okno. Jenže místo okna byla jen díra ve skále a všude samé roští. Vždyť usnuli na zámku! Kam se poděl? Všude jen skaliska a stromy. Když sešli tam, kde byla včera velká komnata, našli jen jeskyni. Uprostřed seděla stará ježibaba s modrýma očima jako jasné nebe. U nohou jí seděl starý opelichaný pes s očima hnědýma jako kaštany a na klíně hladila černou kočku s očima zelenýma jako jarní tráva. Mladíci zůstali stát jako přikovaní. Tohle si málem vzali za ženy? V tu chvíli vykřikli všichni tři zděšením a dali se na útěk. Utíkali, co jim nohy stačily, a zastavili se až za lesem. 

„Teda, to jsme měli štěstí, že jsme těm svatbám unikli,“ povídal Mikeš. „No jo, málem jsem si vzal za ženu psisko,“ zabručel Kokeš. „Ty si nestěžuj, já mohl skončit s ježibabou a Mikeš s kočkou.“ Když mládenci našli práci v nedaleké vesnici, už se této příhodě smáli. Zámek od té doby už nikdy nenašli. A kdyby ho zahlédli, utíkali by honem na opačnou stranu.

4.4/5 - (135 votes)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..