Uprostřed hlubokého lesa stál pařez. Byl jediný široko daleko. Kolem něj rostlo kapradí a sem tam nějaká muchomůrka. Pravidelně každý večer sedávala na pařezu víla. Byla hodně malinká. Když šel kolem pařezu nějaký dospělý, spatřil na něm sotva malé světýlko. Stěží by poznal, že je to víla.
Jednou šla kolem Karolínka. Copatá holčička z blízké vesnice. Procházela se lesem, hledala hříbky a borůvky. Nadešel večer a na Karolínu přicházela únava. Rozhodla se, že si na chvíli sedne na nejbližší pařez, než půjde domů. Už se skláněla, že si odpočine, když tu najednou zaslechla hlásek: „Dávej pozor! Co to děláš? Tady jsem já. Ach jo. To se mi stává pořád. Jsem tak malá, že mě nikdo nevidí.“
Karolínka vyskočila a hledala, kdo to na ni mluví. Až po chvíli uviděla na pařezu malinkou vílu. Seděla tam, hlavu měla skloněnou a plakala. Byla moc smutná. „Promiň, neviděla jsem tě, ale nechtěla jsem ti ublížit. Proč pláčeš? Co se ti stalo?“ Víla zvedla hlavu, podívala se na Karolínku, utřela si slzy a začala vysvětlovat: „Jsem smutná, protože jsem malá. Nejmenší ze všech víl, které tady v lese jsou. Nemůžu s nimi chodit tančit večer k rybníku, protože nevyskočím u tance tak vysoko jako ostatní. Jsem zkrátka malá a nedokážu to. A tak místo toho každý večer sedím tady na pařezu. Sama.“
Karolíně bylo víly líto. Jemně si ji vzala do ruky. Pohladila ji a řekla: „To, že jsi malá, nevadí. Já jsem taky nejmenší ze všech dětí, které znám. Ale i tak můžeš dokázat velké věci. Budeme spolu trénovat. Budu tady chodit každý den a budeme spolu tančit a naučíš se skákat tak vysoko, jak potřebuješ. Uvidíš, že to dokážeš.“
Od té doby Karolínka chodila do lesa každý den. Víla jí ukázala tanec a Karolínka s ní pilně cvičila a radila, jak se má odrážet. Cvičily otočky a zvedačky, poctivě se protahovaly a zlepšovaly se. Bylo to těžké, ale ani jedna se nevzdávala.
Po pár týdnech nadešel velký den. Víla měla jít tančit k rybníku s ostatními. Měla jim ukázat, že už vše umí. Karolínka jako správná kamarádka ji šla doprovodit. Taky byla zvědavá, jak jí to půjde. Sedla si blízko rybníku. Všude kolem bylo šero.
Najednou celý rybník osvítil měsíc. Jemný vítr přinesl krásnou melodii a na rybník začaly přitancovávat víly. Jedna z nich byla nejmenší, ale vše zvládala krásně. Dokonce i poslední a ta nejtěžší otočka s výskokem se jí povedla. Na víle bylo patrné, jak obrovskou z toho má radost. Po tanci k ní Karolínka příběhla a vroucně ji objala v dlaních. „Vidíš to, zvládla jsi to,“ konejšivě ji chválila. „Děkuji, že jsi mi věřila a pomohla mi,“ vděčně jí odpověděla víla.
K rybníku pak Karolínka chodívala i nadále. Každý večer se dívala na svou kamarádku, jak krásně tančí. Pokaždé si přitom uvědomila, že i někdo malinký dokáže udělat velké věci.
Moc krásná pohádka.