I někdo malinký, může dokázat něco velkého

3 min. čtení

Uprostřed hlubokého lesa stál pařez. Byl jediný široko daleko. Kolem něj rostlo kapradí a sem tam nějaká mochomůrka. Pravidelně každý večer na tom pařezu sedávala víla. Byla hodně malinká. Když šel kolem ní nějaký dospělý viděl jen malé světýlko na pařezu. Ale nepoznal, že by to byla víla.

Jednou šla kolem Karolinka. Copatá holčička z blízké vesnice. Procházela se lesem, hledala hříbky a borůvky. Začínal být večer a na Karolinu přicházela únava. Rozhodla se, že si na chvíli sedne na nejbližší pařez, než půjde domů. Už se skláněla, že si odpočine, když tu najednou slyšela nějaký hlásek. „Dávej pozor, co to děláš? Tady jsem já. Ach jo. To se mi stává pořád. Jsem tak malá, že mě nikdo nevidí.“ Karolinka vyskočila a hledala, kdo to na ní mluví. Až po chvíli uviděla na pařezu malinkou vílu. Seděla tam, hlavu měla skloněnou a plakala. Byla moc smutná., „Promiň, neviděla jsem tě, ale nechtěla jsem ti ublížit. Proč pláčeš? Co se stalo?“ Víla zvedla hlavu, koukala se na Karolinku, utřela si slzy a začala vysvětlovat. „Jsem smutná, protože jsem malá. Nejmenší ze všech víl, co jsou tady v lese. Nemůžu s nima ani chodit tančit večer k rybníku, protože nevyskočím u tance tak vysoko, jak ostatní víly. Jsem prostě malá a nedokážu to. A tak místo toho každý večer sedím tady na pařezu a sama.“ Karolíně bylo víly líto. Jemně si ji vzala do ruky. Pohladila ji a řekla: „To že jsi malá to nevadí. Já jsem taky nejmenší ze všech dětí které znám. Ale i tak můžeš dokázat velké věci. Budeme spolu trénovat. Budu tady chodit každý den a budeme spolu tančit a naučíš se skákat tak vysoko, jak potřebuješ. Uvidíš, že to dokážeš.“ Od té doby Karolinka chodila do lesa každý den. Víla ji ukázala tanec a Karolinka s ní pilně cvičila a radila, jak se má odrážet. Cvičily otočky a zvedačky, poctivě se protahovaly a zlepšovaly se. Bylo to těžké, ale ani jedna se nevzdávala.

Po pár týdnech, nadešel velký den. Víla měla jít tančit k rybníku s ostatními. Měla jim ukázat, že už vše umí. Karolinka jako dobrá kamarádka ji šla odprovodit a taky chtěla vidět, jak jí to půjde. Sedla si blízko rybníku. Všude kolem bylo šero. Najednou celý rybník osvítil měsíc. Jemný vítr přinesl krásnou melodii a na rybník začaly přitancovávat víly. Jedna z nich byla nejmenší, ale vše zvládala krásně. Dokonce i poslední a ta nejtěžší otočka s výskokem jí šla. Na víle šlo vidět jakou má z toho obrovskou radost. Po tanci k ní Karolínka běžela a vroucně ji objala v dlaních. „Vidíš to, zvládla si to.“ Konejšivě ji chválila. „Děkuji, že jsi mi věřila a pomohla mi.“ Vděčně ji odpověděla víla.

K rybníku pak Karolinka chodila každý večer a dívala se na svou kamarádku, jak krásně tančí. Pokaždé si při tom uvědomila, že i někdo malinký dokáže udělat velké věci.

5/5 - (2 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..