Usilovný bobřík

Jak všichni víme, bobr je velmi usilovné zvířátko, které bydlí hlavně v lesících u řek ve vodě. Natrefit na něj můžeme právě tehdy, když usilovně pracuje spolu se svými kámoši či rodinou na mistrovském díle. Tito pracovití bobříci si spolu staví pelíšky z různých větviček či velkých kusů dřeva. Jsou to velmi kamarádská a rodinná zvířátka, která se mají velmi ráda!

Všechno dělají spolu a se vším si pomáhají. Tatínek bobřík nosí dříví a maminka zatím staví doupě. A tak to přece má být! Šikovně si vchod do svého pelíšku postaví na břeh řeky a východ si postaví pod vodou. Jsou to velmi pracovitá zvířata a svými ostrými zoubky okusují dřevo, a tak si dokážou postavit všelijaké krásné mosty či hradby.

A přesně takový byl i bobřík Bobík. Ten však byl sám. Svou rodinu nikdy neviděl. Jedinou společnost mu dělal modrý motýlek, který nad ním vždy vesele poletoval. Jednoho pěkného slunečného dne se bobřík Bobík rozhodl, že si postaví velký hrad. Utíkal do blízkého lesa a nasbíral si kousky dřeva. Jeho věrný, avšak němý přítel motýl ho poslušně následoval.

„Kdo mi s tím ale pomůže? Sám to přece nezvládnu! Hodil by se mi kamarád!“ řekl si bobřík a smutně pohlédl na svého kámoše motýlka. Ten mu však pomoci nemohl, měl jen křidélka a těmi přece dřevo nezvedne. Bobík se však nevzdával a nasbíral dříví a vrátil se zpět k třpytivé řece. Přicupital k vodičce a pustil se do těžké práce.

„Jedno dřívko sem, jedno dřívko tam, celé to sám poskládám!“ vesele si prozpěvoval Bobík a zoubky usilovně tvořil všelijaké tvary ze dřeva, které pak pěkně ukládal. Ovšem skoro vždy se mu to rozpadlo. Motýlka to zlobilo! Chtěl mu hodně pomoci. Vyletěl do výšky a šel se poohlédnout po okolí, jestli najde někoho, kdo má ručičky a umí Bobíkovi pomoci. A co neviděl! Spatřil malého bobříka bloudícího podél toku řeky. Přiletěl blíž a sedl mu na nosík. „Jé, motýlek!“ řeklo malé mládě bobra. Motýlek vyletěl do výšky a bobřík ho vesele následoval. Dovedl ho až k Bobíkovi, který se stále snažil postavit doupě.

„Ukaž, já ti pomůžu! Já jsem bobr, já jsem malá Tery!“ řekl maličký bobřík. No jaký chytrý bobřík! Motýlek měl radost, že kámošovi pomohl, jak bylo v jeho silách. Bobřík Bobík nosil dříví a jeho nová kámoška mu pomáhala. Bobíka však pronásledovaly myšlenky. Kde může mít toto mláďátko maminku? Přec tu Tery nemůže být sama. On dá na ni pozor, dokud se neukážou, řekl si Bobík.

Když tu najednou zpoza vysoké nazelenalé trávy vykoukl táta bobr spolu s maminkou. „Tak tady jsi, Tery!“ zvolali bobříci vesele a utíkali ke své malé dcerce, která pomáhala Bobíkovi. Její rodiče poděkovali Bobíkovi za to, že dal na jejich dcerku pozor.

A neuvěříte! Potom všichni spolu pomohli Bobíkovi postavit jeho veliký hrad přes řeku! Motýlek se moc radoval, jak to celé dopadlo. A nejen to! Dokonce tam s Bobíkem a motýlkem zůstali bydlet a všichni si spolu udělali zásoby třísek na zimu. Ti se ale přes zimu oblizovali. Bobři žijí pohromadě jako jedna velká rodina a bobřík Bobík konečně našel svou i s motýlkem.