Tomáš se svými třemi sourozenci jezdil každý rok, těsně před Vánocemi, k babičce. Společně si sedli k peci, louskali oříšky a povídali si. Vyprávěla ale hlavně babička. O tom, jak trávila Vánoce ona v době, kdy byla ještě mladá.
Právě pekli perníky, když babička nahlédla do kalendáře. „Jejda, ale vždyť dnes je Lucie!“ zvolala. „A co jako? Vždyť se ani nejmenuješ Lucie! Ani máma! Ani nikdo z rodiny,“ nechápal Tomáš. „Na Lucii mám hezké vzpomínky,“ povzdechla si babička. „Ano? A jaké? Povídej!“ přikázala nejmladší Julinka a prosebně zakoulela na babičku očima. Babička souhlasila a začala mluvit.
Když byla ještě mladá, ve vesnici byl takový zvyk. Na svatou Lucii se dívky oblékly do bílých plachet, vzaly husí křídla a běhaly po vesnici. Lidé je pouštěli do domů a dívky jim tam vymetaly z koutů všechno zlo, co by mohlo rodině v domě ublížit. „V jednom domě bydlel váš nebohý dědeček, když jsem ho uviděla, hned se mi zalíbil. A já jemu také. Za rok byla svatba a za další se narodila vaše máma. Proto mám na den svaté Lucie hezké vzpomínky,“ vysvětlila babička.
„No dobře, babi, ale kdo teď vymete zlo z našeho domu, když už žádné dívky v bílých plachtách po vesnici nechodí?“ zeptal se Tomáš. „No věru, kdo?“ přidaly se i jeho sestřičky. Babička pokrčila rameny. Takové věci se už dnes nedělají. Tomášovi a jeho sestrám však tento zvyk neustále vrtal hlavou.
Když šla babička spát, strhli z postelí plachty, zamotali se do nich a chtěli jít vymetat kouty domu, jako babička za svých mladých časů. Neměli však husí pera. „No nic,“ řekl Tomáš, který se pasoval za hlavního vedoucího, „vezmeme si smetáčky.“ A tak děti vymetaly. Babička se tím hlukem vzbudila a skoro dostala infarkt, když viděla po domě pobíhající postavy v bílém. Potěšilo ji však, že její vnoučata přece jen dodržují staré zvyky. Takto zlo v jejich domě určitě nezůstane.
Pohádka byla moc pěkná a vtipná!!!