Vlčí zákon

Když dítě uvidělo vlka, polekalo se a schovalo se hlouběji do houští. Po chvíli ale malé děvče dostalo odvahu, natáhlo ruku k vlkovi a klidným hlasem proneslo: „Neboj se, já ti neublížím. Ztratila jsem se a mám strach. Pomůžeš mi najít vesnici, kde bydlí lidé, abych se mohla vrátit domů?“

Vlk nehnutě stál a díval se na malou holčičku. Zahleděl se jí do očí a v tu chvíli jako by jeho tělem prostoupilo nějaké teplo. Hřejivé kouzlo, které ho postrčilo blíže k její ruce. Jemně si ji očichal. Tak sladkou vůni ještě nikdy necítil! Někde hluboko v sobě věděl, že jí musí pomoci. A tak ji podepřel svým tělem a vedl z lesa pryč.

Dovedl ji až k vesnici a pak do ní něžně strčil, aby pochopila, že už musí sama. Ještě z dálky holčičku pozoroval, jestli v pořádku dojde. Když zahlédl, jak si dítě berou do náruče ostatní lidé, spokojeně odešel ke své smečce.

Uběhlo pár dní a vlk byl zase na procházce v lese. Ve vzduchu ale zavětřil povědomě sladkou vůni. Začal se otáčet kolem sebe a hledat, odkud jen vychází. A pak to uviděl. Za stromem stála holčička, kterou zachránil.

Když vlka uviděla, rozběhla se k němu a objala ho. „Já věděla, že tě najdu! Dneska jsem se neztratila, šla jsem tě hledat. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě tehdy dovedl domů. Moc jsi mi chyběl,“ šeptalo mu děvče do ucha. Vlkem zase prostoupilo to hřejivé kouzlo. Věděl, co to znamená. Vlk tu dívku přijal. Věděl, že k ní má velké pouto. A že odteď ji bude chránit, jako by patřila do jeho smečky, i když bude bydlet u lidí. Pouto, které k ní získal, nikdo nikdy nezničí.

Za nějakou dobu se z malé holčičky stala dívka. Rostla rychle. Po celou dobu chodila za svým vlkem zachráncem do lesa. A on na ni vždycky čekal. Dokonce i ostatní vlci jí nijak neublížili. Věděli, že když k ní má pouto jeden z nich, patří do smečky. A to je vlčí zákon.