Anička byla milé, ale občas neposlušné děvčátko, protože stále ujídala sladkosti. Maminka ji sice pořád varovala: „Nejez tolik bonbónů, budou tě bolet zoubky.“ Děvčátko si však nedalo říct a vždy se potají dostalo ke skříňce se sladkostmi a ujídalo je tak, aby ji tatínek ani maminka neviděli.
Jedno sobotní dopoledne si Anička dělala domácí úkoly. Maminka jí položila na stoleček nakrájené jablíčko. „Fuj, zase ovoce,“ pomyslela si Anička a s nechutí si ukousla kousek, jen aby měla maminka radost. Když však maminka odešla z pokojíčku, jablíčko posunula stranou. Ovoce a zelenina nebyly jejími velkými kamarády.
„Jé, dala bych si něco sladkého. Třeba takové lízátko… mňam!“ zašeptalo si děvčátko v duchu, když ji její „sladcí mravenečci“ v bříšku opět ovládli. Potichoučku, jak jen dovedla, se vydala ke skříňce se sladkostmi. Ani její princeznovské papučky nebylo na podlaze slyšet. Byla tichá jako myška. Věděla, že musí být opatrná, protože maminka právě vařila oběd v kuchyni a určitě by se zlobila, kdyby ji přistihla, vždyť sladkosti se před obědem jíst nesmí.
Když Anička otevřela skříňku, zůstala v takovém šoku, že málem spadla na pejska Punťu, který právě šel kolem. Její kouzelná skříňka byla prázdná! Nebylo tam ani jedno lízátko, bonbón, dokonce ani čokoládka!
„Mami! Byli tu zloději!“ vykřikla vyděšená Anička. V té chvíli se objevila maminka. Nejdřív se lekla, co se stalo, ale když si všimla, kam se dcerka dívá, jen se zasmála: „Aničko, sladkosti došly. Odjely na dovolenou. Prý budeme mlsat až o něco později, dobře?“ řekla s mrknutím maminka a dodala:
„A dobře víš, že sladkosti se před obědem jíst nesmí.“
Anička se nejdřív zamračila, protože její „mravenečci“ toužili po něčem sladkém. „Co kdybys mi pomohla s vařením?“ zkusila ji rozveselit maminka. Děvčátku se zpočátku nechtělo, ale nakonec přikývla.
A tak se Anička pustila do práce. Pomáhala mamince dávat zeleninku do polévky, míchala ji jako skutečná kuchařka, a dokonce ji i dochucovala.
„Mmm, to je výborné, mami,“ řekla Anička, když ochutnala polévku. Maminka se usmála: „Vidíš? A není to ani sladké. Doufám, že mi takhle budeš pomáhat častěji a tvoji sladcí mravenečci v bříšku půjdou otravovat někam jinam,“ zasmála se.
A tak to také bylo. Anička sice nechápala, kam se její sladkosti poděly, ale každým dnem jí chyběly méně a méně. Občas se sice nějaká čokoládka objevila, na které si pochutnala, ale nikdy nevynechala hlavní jídlo. A mamince přibyla nová pomocnice, která jí pomáhala vařit, dochucovat i péct.
Maminka byla ráda, že Anička už nemá ráda jen sladkosti a že se přitom naučila i něco nového.
