A šlo se strašit. S Píhatem jsme se vyspinkali do růžova a měli jsme energie na rozdávání. Proto jsem navrhl, že budeme dnes strašit v celém paneláku. Píhat souhlasil, kousání palců ho bavilo a moc rád okouše všechny nohy, co tu bydlí. A že si u toho kapku zasoutěžíme.
„Kdo bude nejlepší strašák?“ ptal jsem se otráveně. Tenhle typ soutěží mě nebavil, už jenom proto, že jsem moc dobrý strašák nebyl.
„Ale né, to už je okoukaný. Necháme soutěžit naše lidi. Kdo bude nejvíc ječet, vyhrává.“
„A komu budou smrdět nejvíc nohy,“ přidal jsem.
„Jó, a kdo bude mít na nohou holiny, bude největší zbabělec v paneláku,“ chechtal se Píhat.
Začali jsme dole. Domovníkovy palce byly samé mozoly a Píhat si málem vylomil zub. Ještěže nás starý Hjunt naučil trik s měsíčním svitem. Stačilo domovníka jen trochu polechtat drápkem a už nadskakoval jak hozený hopík. Soutěž o nejtvrdší palce vyhrál na sto procent domovník.
Další šla na řadu paní Simonová. Sladce spala pod lehoučkou peřinkou, že stačilo trochu fouknout a přikrývka odletěla stranou. Odhalila nám tak nožky, které si paní Simonová očividně hýčkala. Měla na nich drápy zrovna jako my, špičaté, ostré a barevné.
„Do toho kousat nebudu, vždyť mě to píchne do krku,“ povídal jsem.
„Hm, pěkné barvy,“ zhodnotil Píhat a skočil na vypínač u lampičky.
Pokoj zalilo světlo. Paní Simonová se probudila, celá zmatená šátrala kolem sebe a nadávala, že zase zapomněla zhasnout. Já i Píhat jsme rychle skočili pod postel, aby si nás nevšimla.
„Proč jsi to udělal?“ zlobil jsem se na bráchu.
„Promiň, ale mě hrozně zajímalo, jakou barvou má natřený nehty. Potmě to nebylo poznat.“
„No a jakou tedy?“
„Každej jinou, má drápky v barvách duhy. A na palci obtisk jednorožce, no fuj.“
Soutěž o nejpříšernější palce vyhrává na plné čáře paní Simonová.
U sousedky jsme si moc neužili. Ta spala v ponožkách, zmrzlina jedna. A do pletených ponožek nekoušu, trnou mi z toho zuby. Píhat jí kousnul aspoň do ucha. Sousedka spustila křik a vyhrála tak soutěž o největší jekot.
Stoupali jsme dál, ale žádné další palce nebyly hodny zapojit se do soutěže. Až u pana Karlíčka. Jeho palce byly rozhodně ty největší v celém paneláku a páchly jako syrečky. Tím vyhrál pan Karlíček rovnou dvě ceny. Píhat ho statečně kousnul do prstíků, začal z toho šíleně slintat. Tak mu za odměnu místo poháru naslintal plné kroksy, které měl vzorně srovnané vedle postele.
Postoupili jsme do finále, a tím i do nejvyššího patra paneláku k naší rodince. Ale ani maminčiny palce nevyhrály soutěž o nejkrásnější, byly moc suché. A táta si zase neostříhal nehty a měl za nimi špínu. Za to u dětí jsme se s Píhatem málem pohádali. Tak krásné palce! Ale které vybrat?
„Kluk má hezčí, jsou menší, akorát do tlamy,“ hádal se Píhat.
„Amálka má hezčí, tenčí a chutnější. Navíc hezky voní mýdlem,“ nedal jsem se a výhružně zafuněl.
Málem bychom se i poprali, kdyby se náhle nerozsvítilo světlo stolní lampičky.
„Čiči je tady!“ zvolal dětský hlásek.
„A do háje,“ zaklel Píhat, svěsil uši a ocas a už jen čekal, až ho některé z dětí sebere a láskyplně sevře v náručí. To on přímo nesnášel.
„Budeš se mnou spinkat, čičinko?“ ptal se chlapeček a nesl si Píhata do postele.
„Ne, kousnu tě do nosu,“ zavrčel Píhat, ale sotva se o to pokusil, chlapeček ho klepnul prstíkem přes čumák. „Ne, žádné kousání, ošklivá čičinka!“
„Já mám taky čičinku,“ radovala se holčička a chovala mě jako miminko. Pak si mě vzala do postele, přivinula jako plyšáka, přikryla mě peřinkou a zhasla světlo.
Z protější postýlky jsem slyšel tiché vrčení, to se ale záhy změnilo ve spokojené předení. Začal jsem taky příst. Je to jasné. Soutěž o nejhezčí palce vyhrává Amálka i její bráška, naše milované dětičky.
Nad ránem jsme se vypařili z dětských postýlek jako pára a zamířili do svých pelíšků. Rozhodně jsme první a možná i jediní plížáci, kteří během jedné noci dokázali postrašit celý panelák. Tak dobrou noc, děti, a pěkně si myjte palečky. Do špinavých nikdo rád nekouše. A když se odhodlá, naslintá vám do bačkůrek.
