V našem paneláku se už několik dní maluje. Paní Simonové se můj obtisk na stěně asi nelíbil, a tak nechala přemalovat rovnou celé poschodí. Jenže od té doby, co se tu maluje, tu chodí zřejmě nějaké strašidlo a všude dělá bílé ťápoty.
Paní Simonová si jich všimla také a hned se běžela ptát pana Karlíčka, jestli mu neutekl Mourek. Divné, viďte? Copak kočky jsou strašidla?
Samozřejmě, že to Mourek nebyl. Tak zatímco ti dva hledají toulavou kočku po domě, já si vzal do hlavy, že to strašidlo vystopuji.
Sotva se setmělo, vyskočil jsem z pelíšku a pospíchal do čtvrtého patra. I když paní Simonová před chvílí vytřela, stopy tu byly. Musely být čerstvé, protože bílá barva, kterou tu nechával malíř rozcintanou kolem kyblíku, ještě nezaschla. Vyrazil jsem po stopách.
Sotva jsem skočil na první schod, vyběhla z bytu paní Simonová a jadrně nadávala, že jí nejde televize. A zrovna chtěla sledovat svůj oblíbený pořad o vaření. Málem mě zašlápla, jak spěchala někam nahoru.
Mě ale zajímaly stopy. Nejdřív mě zavedly do sklepa. Starý Hjunt, nejstarší plížák panelákový, se hrozně zlobil, že ho ruším při počítání bílých chlupů v kožiše.
„Žádná strašidla nejsou, ty dětino,“ říkal Hjunt. „Ty sám jsi strašidlo, Milínku.“
„Ale já nedělám bílé stopičky.“
Hjunt natáhnul krk, aby se podíval na podlahu, pak jen pokrčil rameny.
Ale mně to stejně nedalo. Pokračoval jsem po stopách skrz sklepení do naší tajné chodby, která mě vyvedla zas až do pátého poschodí. Tolik jsem se soustředil na stopy, že jsem vrazil do nohy pana Karlíčka. Polekal jsem se, že se mi zježily chlupy na zádech a rychle jsem skočil do květináče. Tam jsem se skrčil a modlil se, aby mě rostlina skryla.
Ale pan Karlíček si ničeho nevšiml. Byl totiž zabrán do vášnivé debaty o televizi s paní Simonovou.
„Představte si to, zrovna když měli říkat recept na pudinkovou bábovku, tak se mi obraz rozvlnil, staly se z něj kostičky a pak tma. Pak to zase chvíli fungovalo, ale recept jsem už prošvihla. No a po chvíli zase.“
„To je nepříjemné, ale víte co? Mně to, milá paní Simonová, dělá to samé. Možná je to větrem, který kymácí anténou na střeše.“
„Ale, pane Karlíčku, vždyť venku nefouká,“ nedala se paní Simonová.
„No, tak se možná anténa prostě porouchala. Zítra zavolám opraváře. Co si takhle pustit něco z disku? K tomu anténu nepotřebujeme.“
Paní Simonová se šla koukat s panem Karlíčkem na nějaký veselý film a já mohl konečně vylézt z té kytky.
Ti lidé mají teda problémy, kroutil jsem hlavou, zatímco mě stopy vedly do posledního patra paneláku. Tam pokračovaly na půdu a z půdy na střechu. Tam jsem ještě nikdy nebyl. Trošičku jsem se bál, ale jenom trošičku.
Protáhl jsem se chodbičkou ven. Všude byla tma, jen v dálce se mi naskytnul pohled na spící sídliště osvětlované pouličními lampami. Bylo to krásné. Všude klid a mír. Až na ty vrzavé zvuky, které mi kroutily uši do kornoutů. Co to jenom může být?
Popošel jsem dál na střechu. Stopy už nebyly téměř vidět, ale nepochybně vedly také tam. No jasně. Kdo jiný to mohl být!
Ty zvuky vydávala nebohá anténa, jak se komíhala sem a tam. Někdo si z ní udělal houpačku. A ten někdo bylo i moje strašidlo, které jsem stopoval až sem. Píhat!
„Jé, nazdar, Milíne! Jdeš se taky pohoupat? Našel jsem skvělou zábavu!“
„Píhate, ty trubko. Paní Simonová je z tebe celá pryč. Nemůže se dívat na televizi.“
„To je toho.“
„Promeškala recept na bábovku.“
„Škoda, tu bych si zrovna dal. Ale houpání je lepší než bábovka, pojď to taky zkusit.“
„Radši ne, ty strašidlo jedno bílonohý.“
„Co to meleš za nesmysly?“ divil se Píhat, až se údivem přestal houpat.
„Dovedly mě sem bílý stopičky. Myslel jsem, že domem chodí strašidlo. A místo toho jsem objevil tebe.“
Píhat se podíval na tlapky, kolem kterých měl ještě pár černých chlupů ulepených od bílé barvy, a začal se smát.
„Hehehe, to jsem nekoukal na cestu a omylem jsem skočil do toho nepořádku ve čtvrtým, co tam nadělal malíř, když zamalovával ten tvůj portrét.“
Tak to bylo ono! Povedlo se mi vysvětlit záhadu. Hjunt měl pravdu, že strašidla nejsou. Tak jsem se nakonec párkrát pohoupal a řeknu vám, bylo to docela super. Houpali jsme se s Píhatem až do rána, než začalo svítat. Pak jsme vklouzli domů a rovnou do pelíšků. Tak dobrou noc a nesedávejte u televize, když se můžete jít houpat ven.
