Po vydatné zimě přišlo konečně jaro. Kocourek Pepík běhal v holinách ve zbytcích tajícího sněhu a skákal radostně do louží. Ruda ho se zájmem sledoval a užíval si teplých slunečních paprsků.
„Jé, Rudo, podívej se! To je krásná kytička,“ volal Pepík a ukazoval do trávy na trs malých bílých kytiček.
„To jsou sněženky,“ řekl Ruda.
„Sněženky? Ony se jmenují po sněhu, protože v něm rostou?“ ptal se zvědavě Pepík.
„Ne, Pepíku. Ony nerostou ve sněhu, ale když sníh sleze. Patří mezi první jarní kytičky, které na jaře vykouknou ze země.“
„Jů, hele, támhle je další sněženka. A je mnohem větší,“ běžel Pepík dál do zahrady.
„To není sněženka. To je bledule. Vidíš? Má větší kvítek a vypadá spíš jako bledý zvoneček.“
Pepík si se zájmem kytičku prohlížel.
„Budeme hledat další kytičky,“ rozhodl se Pepík a vyběhl ze zahrady cestou na louku.
„Dobře, Pepíku, ale zpomal, abych ti stačil,“ volal za ním Ruda.
Cestou na louku Pepík uviděl Pavlínku, jak sedí na zemi a pláče vedle sněhové hromádky.
„Ahoj, Pavlínko. Co se ti stalo?“ ptal se Pepík.
Pavlínka ukázala na hromádku sněhu. Až teď si Pepík všiml, že z ní trčí mrkev a o kus dál leží na zemi v trávě hrnec.
„To byl tvůj sněhulák?“ ptal se Pepík.
Pavlínka jen přikývla a dál plakala. Pepíkovi bylo Pavlínky líto. Tolik se jí sněhulák povedl a ona si s ním každý den tak ráda hrála. A teď je sněhulák pryč.
„Rudo, nešel by Pavlínčin sněhulák opravit?“
„Ale, Pepíku, vždyť už tu není žádný sníh, ze kterého bys ho opravil. Sníh se v teple mění ve vodu. Na jaře taje a v zimě zase napadne,“ vysvětloval Ruda.
„To je mi moc líto, Pavlínko. Nejde to spravit.“
Najednou dostal Pepík nápad, jak Pavlínku rozveselit.
„Víš, jaro nám sice bourá sněhuláky, ale na oplátku vytahuje ze země ty nejkrásnější kytičky, jaké jsem kdy viděl. Jsou bílé jako sníh!“ vyprávěl nadšeně Pepík.
Pavlínka už neplakala a zvědavě Pepíka poslouchala.
„Pojď, ukážu ti, kde rostou.“
Pepík a Pavlínka došli na louku. Pepík hned Pavlínce ukazoval sněženky i bledule. Pavlínka měla kytičky moc ráda a tyto se jí moc líbily.
„Jsou krásné, Pepíku. Připomínají mi sníh, který mám také ráda. Vůbec mi nevadí, že mi sněhulák roztál. Určitě mi místo něj vyrostou také tak krásné kytičky.“
Za několik dní nebylo po sněhu ani památky. Pepík se zrovna houpal na houpačce, když k němu přiběhla Pavlínka.
„Pepíku! To musíš vidět! Místo sněhuláka mi vyrostlo celé pole barevných kytiček!“
Pepík hned nechal houpání a běžel za Pavlínkou. A opravdu. Na místě, kde ještě před několika dny stál sněhulák, se to hemžilo barevnými květinami. Byly nádherné, žluté, fialové, bílé i červené.
„Jé, sněženky jsou i barevné, Rudo?“ divil se Pepík.
„To jsou krokusy,“ povídal Ruda a usmíval se.
„Jaro je krásné,“ vzdychla Pavlínka a s láskou v očích se dívala na barevné květiny.
Pepík se vrátil na hřiště, kde na něj čekal Mireček, jeho morčecí kamarád.
„Jdeš nějak pozdě, Pepíku.“
„Zdržel jsem se, Mirečku, promiň.“
„To je v pořádku,“ řekl Mireček. „Pověz mi, co tě tak zdrželo?“
„Jednou po obědě jsem si hrál v loužích. A našel jsem jarní kytičky, sněženky a bledule. Ale pak jsem potkal Pavlínku. Byla moc smutná, protože jí roztál sněhulák. A tak jsem jí ukázal kytičky, aby se zase měla z čeho radovat. A dnes mi přišla ukázat, že jí místo sněhuláka vyrostly také kytičky, barevné krokusy.“
„Jaro je krásné. Mám moc rád všechny ty pestré barvy,“ povídal Mireček a oba kamarádi se šli houpat na houpačky.
