Kocourek Pepík se schovával pod lavičkou a nechtěl za žádnou cenu vylézt. Ráno při snídani totiž kousnul do mrkvičky a rozbolel ho z toho zoubek. Ruda mu řekl, že musí jít k paní doktorce – zubařce. Té se ale Pepík moc a moc bál.
„Pepíku, vylez ven. Už bychom měli jít,“ domlouval mu Ruda a mrskal přitom rezavým ocasem.
„Já se moc bojím, Rudo. Nechci jít k zubařce.“
„Já vím, Pepíku, že máš strach. Ale paní zubařka ti pomůže.“
Ale Pepík se pořád třásl v úkrytu.
Naštěstí šla okolo Pavlínka, malá psí holčička a Pepíkova kamarádka.
„Ahoj, Rudo. Jé, vy hrajete na schovávanou?“
„Ahoj, Pavlínko. Ne, nehrajeme na schovávanou,“ vysvětloval Ruda. „Pepíka bolí zub a bojí se jít k zubařce.“
Pavlínka si klekla vedle lavičky, aby byla hned vedle Pepíka.
„Pepíku, já už u zubařky byla. Věř mi, opravdu se nemusíš bát. Je moc hodná.“
„Když mě to bolí. Nechci, aby mi na ten zoubek vůbec sahala,“ kňučel Pepík.
„Ona ti ho opraví, aby tě nebolel,“ vysvětlila mu Pavlínka.
„Co když to bude bolet ještě víc?“
„Tolik tě to bolí?“ ptala se Pavlínka.
„Hmmm.“
„Tak už to horší být nemůže. Nebo snad ano?“ usmála se Pavlínka.
Pepík se trochu zasmál a vylezl zpod lavičky.
„Asi máš pravdu. Horší už to být nemůže. Ale stejně se bojím.“
„Já půjdu s tebou a budu tě držet celou dobu za ruku,“ slíbila mu Pavlínka a vyrazili společně k zubařce.
Odpoledne už kocourek Pepík běhal po louce a radostí vyskakoval do výšky.
„Ahoj, Pepíku,“ pozdravil ho Mireček, Pepíkův morčecí kamarád, který se na louce honil za motýly. „Vidím, že už tě zoubek nebolí.“
„Ahoj, Mirečku. Nebolí. Byl jsem u zubařky a ta mi ho spravila. Nejdřív jsem se hrozně bál, ale když bylo po všem, zjistil jsem, že jsem se vlastně bál úplně zbytečně. Příště už se bát nebudu. Teď už můžu zase chroupat mrkvičku.“
„To jsou dobré zprávy, Pepíku. Oslavíme to zmrzlinou, co ty na to?“ navrhl Mireček.
„Jó, jupí!“
A tak byl zoubek zachráněn a Pepík s přáteli zažili moc hezké odpoledne.
