Terezka chodila každé úterý odpoledne na taneční kroužek v malém domě u náměstí. Měla tam svou oblíbenou sálovou podlahu, zrcadla a hudbu, která se vždycky zapnula přesně na začátku hodiny.
Byla zvyklá, že to je to místo, kde se tančí a kam patří tanec. Do tanečního sálu, kde se pravidelně trénuje a počítají se taneční kroky, aby vystoupení dopadlo co nejlépe. Když hodina skončila a hudba se vypnula, tanec tím pro Terezku skončil taky.
Jednou ale paní lektorka nechala hudbu hrát o chvíli déle. Děti už uklízely podložky, někdo skládal lavičky a Terezka byla na řadě se zametáním. Až když měla koště v ruce, všimla si, že si tiše pobrukuje a nohy se jí samy hýbou do rytmu. Netancovala ale nic nacvičeného a nikdo jí nepočítal taneční doby, prostě se jen hýbala tak, jak jí to bylo příjemné.
Cestou domů šla pomaleji než obvykle. Batoh se jí pohupoval na zádech a zdálo se jí, že její kroky jsou nějak lehčí. Jakoby chodila po obláčku. Na přechodu se zatočila, aniž by věděla proč. Doma si sedla k úkolům, ale když šla do kuchyně pro sklenici vody, přešla místnost skoro tanečním krokem. Měla zkrátka chuť pořád tančit.
Další den si k ní tanec našel cestu znovu. Při čištění zubů se houpala ze strany na stranu, při uklízení pokoje jí šla práce rychleji a zároveň nemyslela na nic jiného než na hudbu a tanec.
Druhý den odpoledne se ale vrátila ze školy úplně bez nálady. Batoh hodila ke zdi a sedla si na postel. V hlavě měla zmatek, nic se jí nechtělo a i její pokoj najednou vypadal nějak cize. Chvíli jen seděla a poslouchala ticho. Nakonec si pustila hudbu, spíš ze zvyku než s chutí. První písničku jen proseděla na posteli a koukala do prázdna. Pak si ale vzpomněla, jaký měla pocit, když tancovala a chodila jak po obláčku.
A tak se překonala, vstala a zkusila se zaposlouchat do hudby. Chvíli jen přešlapovala na místě, ale u další písničky si všimla, že se jí lépe dýchá, ramena už nemá tak skleslá a snad jako by se jí pomalu, ale jistě začalo chtít opravdu tancovat.
Terezka si začala všímat, že když má špatnou náladu nebo je unavená, stačí si pustit hudbu a chvíli se hýbat. Netrénovala ale na žádné vystoupení, jen poslouchala hudbu a nechala tanec na sebe působit. Měla pocit, že je to jako lék. Vždycky se totiž cítila lépe.
A tak Terezka zjistila, že tanec nepatří jen do tělocvičny nebo tanečního sálu. A nemusí mít žádná pravidla. Může být malý, schovaný v chůzi po bytě, v čekání na autobus nebo ve chvíli, kdy si člověk potřebuje trochu zvednout náladu.
Když pak s dětmi a taneční lektorkou měli další vystoupení, Terezka už tančila jinak. Ne přesněji, ale lehčeji. Když hudba skončila, tanec s ní šel domů. A Terezka už věděla, že z jejího života jen tak nezmizí.
