Byl krásný letní den. Kocourek Pepík svačil doma rybičku, když někdo zazvonil u dveří.
„Kdo to asi je, Rudo?“
Ruda byl zrzavý kocour, který se o Pepíka staral.
„Nevím, Pepíku,“ povídal Ruda. „Musíme se jít podívat.“
Za dveřmi stála Pavlínka, malá psí holčička a Pepíkova kamarádka.
„Ahoj, Pavlínko,“ pozdravili ji Ruda a Pepík.
„Ahoj, Pepíku. Ahoj, Rudo. Přinesla jsem ti, Pepíku, malý dárek,“ povídala Pavlínka a schovávala něco za zády.
„Jé, a co?“ vyzvídal Pepík.
Pavlínka vyndala nádhernou kytičku v květináči s červenými kvítky.
„Překvapení, Pepíku! Ta je pro tebe,“ zvolala Pavlínka.
„Ta je nádherná, Pavlínko. Jaké má krásné červené květy,“ radoval se Pepík a vzal si od Pavlínky kytičku. „Vystavím si ji někde, abych na ni pořád viděl.“
„Pepíku, nezapomněl jsi na něco?“ zeptal se Ruda.
„No, ano. Děkuju ti, Pavlínko.“
„Nemáš zač, Pepíku. Měj se.“
Pavlínka se rozloučila a odešla. Pepík se nemohl na kytičku vynadívat. Běhal po pokoji a zkoušel, kde by byla nejhezčí.
Že by na okně? Nebo na poličce? Nebo na skříni? Nebo pod postelí? Ne, tam ne. Tam by na ni přece neviděl.
„Tak už víš, kam ji dáš?“ ptal se Ruda.
„Už asi ano. Nechám si ji tady na polici. Uvidím na ni i z postele i z hracího koberce.“
A tak si Pepík vystavil kytičku na polici a každý den se z ní těšil.
Jenže jednoho dne ráno se stalo něco divného.
„Rudo! Pojď sem honem! Moje kytička je asi smutná,“ volal Pepík.
„Copak se tvé kytičce stalo, Pepíku?“
„Je celá zvadlá. Vůbec už není tak krásná, jako byla před pár dny,“ povídal smutný kocourek.
„A zaléval jsi ji?“ ptal se Ruda.
„Pro pána, Rudo! Já ji zapomněl zalévat. Moje kytička zvadla, protože neměla vodu!“
Kocourek Pepík hned spěchal pro konvičku s vodou.
„Ano, ano,“ povídal Ruda. „I kytička potřebuje napít, tak jako ty, Pepíku. Jinak by nemohla růst.“
„Teď už to vím. A už ji nikdy zalít nezapomenu. Slibuju. Hlavně když se zase narovná.“
Když si přišel odpoledne s Pepíkem hrát Mireček, Pepíkův morčecí kamarád, květina už byla zase krásná.
„Jé, ty máš krásnou kytičku,“ povídal Mireček obdivně.
„Dík. Tu mám od Pavlínky,“ usmíval se Pepík. „Když jsem ji dostal, byla moc krásná, tak jako teď. Ale úplně jsem zapomněl, že kytičky jsou také živé a potřebují vodu. A tak mi kytička zvadla. Vypadala ošklivě a smutně. Začal jsem ji zalévat a už je zase krásná. Teď už ji budu zalévat každý den, aby už nikdy nemusela smutně věšet kvítky a dělala mi tady radost.“
„A já jsem asi taky kytička,“ povídal Mireček a svěsil ruce k zemi. „Vadnu, mám žízeň.“
„Jdeme se rychle zalít,“ navrhl Pepík. „Ruda udělal skvělou citronádu. Tak honem na ni.“
A tak se kocourek Pepík naučil něco moc důležitého. Totiž pečovat o ostatní. Zatím jen o kytičku, ale je to skvělý začátek.
