Na kraji vesnice se rozkládala široká pastvina, kde žilo stádo kraviček. Farmář Petr za nimi chodil každý den a dával jim jídlo a čerstvou vodu. Kravičky ho radostně vítaly zvednutými hlavami a pomalým mávnutím ocasu, některé aktivnější ho šly pozdravit. Některé se dál pásly nebo polehávaly.
Ale všechny se vždycky těšily, co jim přinese – kromě nové dávky sena je čekalo také trochu podrbání mezi rohy a to měly kravičky moc rády. Farmářovi pak na oplátku hrubým jazykem olízly tváře, aby věděl, že jsou mu vděčné.
Stádo už mělo nastavené svůj klidný rytmus – ráno se pomalu procházelo po louce, přes poledne vyhledávalo stín a k večeru se zase shromažďovalo poblíž ohrady.
Teď bylo ještě brzy ráno a tráva byla mokrá od rosy. Dnešní ráno bylo ale jiné než ta předchozí. Farmář si hned všiml, že je na jeho louce něco jinak. Nahoře na kopci ležela jeho kravička Berta tak rozplácle a nepřirozeně, až se mu sevřel žaludek strachy. Vypadalo to, jako by se vůbec nehýbala.
Petr na nic nečekal, otevřel branku a vyběhl na svah směrem k Bertě. „No tak, Berto, co tam vyvádíš?“ zamumlal si pro sebe během výstupu do kopce. Čím byl blíž a nic se nedělo, tím víc se o kravičku bál. Svá zvířátka miloval nade vše na světě. Každé jedno jediné a moc si přál, aby byla Berta v pořádku.
Většina stáda mezitím pokračovala v pasení, jen pár zvědavějších kraviček se za ním otočilo a natahovalo krky. Byly zvědavé, proč se jejich farmář tak žene. Cítily jeho strach a nervozitu, ale nevěděly, čeho se bojí.
Když k ní doběhl, prudce zabrzdil. Berta otevřela jedno oko, líně se nadechla a znovu ho zavřela. Nic jí ale nebylo, jen si schrupla v trochu netradiční poloze a užívala si ranní paprsky slunce.
„Taky by ses mohla naučit odpočívat jako normální kráva,“ vydechl Petr a sedl si vedle ní. Kravička pohodila hlavou, zafuněla a opřela si čumák o jeho koleno.
Ostatní krávy mezitím dorazily blíž. Pozorovaly je z bezpečné vzdálenosti, ale přece jen byly zvědavé, co se to dnes děje neobvyklého. Jedna mladší jalovička si k nim dokonce přisedla do trávy. Už ale cítily, že se farmářovi ulevilo. A tak se pomalu pustily zase do pastvy.
Petr se pousmál a pozoroval, jak Berta spokojeně žvýká stéblo trávy. Slunce už vystoupalo výš a vítr jemně prohrábl trávu na kopci. Berta se konečně zvedla, protáhla si nohy a vypadala úplně zdravá. Petr se postavil taky a poplácal ji po boku. „Tak pojď, lenochu. Zbytek stáda na nás čeká.“
Společně pak sešli dolů, Petr doplnil kravičkám jídlo i vodu a chvíli se s každou pomazlil. Když odcházel, doufal, že příště si Berta vybere trochu rozumnější polohu, až si půjde zdřímnout. Snad to bude o něco méně dramatické než to dnešní ráno.
